Ford Focus ST 2.3 Ecoboost 280k – vystoupení ze stínu RS

Jelikož jsem od malička velikým příznivcem sportovních aut, nabídku na tento test jsem pochopitelně odmítnout nemohl. A přestože v mém pokoji vždy visely spíš plakáty vyloženě supersportovních placatých kár, jak zpívá Fanánek, poslední dobou pomalu dospívám k názoru, že do reálných podmínek českých silnic bude pro běžnýho řidiče přeci jen zábavnější nějakej ten hot hatch… O to více jsem se těšil a na dobu, kdy jsem měl mít eSTéčko k dispozici, si naplánoval několik výletů a vyjížděk, abych si vůz náležitě užil.

První generace Fordu Focus ST přišla na trh v roce 2002 s označením ST170, pod kapotou ukrývala dvoulitrový atmosférický čtyřválec o výkonu 170 koní, jak ostatně název napovídal. Druhá generace, která přišla o tři roky později, si vypůjčila přeplňovaný pětiválec od Volva a výkon rázem povyskočil na 225 koní. Osobně se mi Focusy začali líbit až od faceliftu druhé generace, i když za Focus RS Mk1 v garáži bych se pochopitelně vůbec nezlobil 😊. Ano, správně, RS. Pro mnohé právem ještě větší modla s pohonem všech kol, výkonem cca 300 koní a D.N.A. z mistrovství světa rallye. A právě v jeho stínu se ST vždy tak trochu nacházelo. To platilo ještě u generace MK3 z roku 2012, pro tu současnou čtvrtou Ford bohužel model RS nepotvrdil z důvodů emisních norem a výrobních nákladů. Což samozřejmě není dobrá zpráva, a tak trochu to vysvětluje i ten nadpis. Není to totiž tak, že by byl nyní ST lepším autem než RS, nicméně musel se stát lepším jednoduše proto, jelikož je to teď on, kdo je vlajkovou lodí této modelové řady. Dokládá to i fakt, že si nová generace modelu ST vypůjčila motor 2.3 Ecoboost od předešlé generace RS. Naladěna je na 280 koní, což by běžnému smrtelníkovi mělo bohatě stačit. Pro úplnost ještě dodám, že v nabídce je také dvoulitrový turbodiesel o výkonu 190 koní. Jen tu bohužel není k dispozici pohon 4×4. Říká se ale, že k využití jeho předností je už třeba jet náležitá „kudla“, a to nezřídka bývá jen krůček od pořádného maléru.

V showroomu si přebírám klíčky a jdeme k autu. Jak jsem již avizoval, první Focusy nebyly úplně můj favorit, co se designu týče, s faceliftem druhé generace se to začalo lámat, a ta třetí (myšleno samozřejmě opět modrý RS) byla dlouhou dobu na mojí pomyslné první příčce v kategorii „relativně dostupnej dream car“. Musím ale říct, že tohle eSTéčko řadím vzhledově ještě o stupínek výš. A to ani neoslňuje nějakou tou typickou křiklavou barvou, o to více se ale člověk může zaměřit na samotné křivky. Na fotkách totiž mohou obyčejné verze Focusu této generace působit tak trochu korejsky, zejména zepředu, nicméně naživo a v této úpravě je to opravdu moc pěkná podívaná. Auto je jak šelma připravená k útoku, hezky přikrčené, nohy rozkročené, tlama otevřená, zuby vyceněné… Nic tu ale nebudí dojem dodatečného necitlivého tuningu a vše je velice vkusně sladěné. Celek pak krásně doplňují antracitové devatenáctky. Je teprve začátek prosince a já už mám Vánoce, otevírám dveře, první pohled spočine na krásně tvarovaných Recarech a sportovním volantu, když tu najednou… Kruci, co to jako má bejt?

Mohlo by vás zajímat:  Test Hondy e Advance – výjimečnost a originalita městského elektromobilu

POZOR, následující věta může obsahovat spoilery!!! Ježíšek neexistuje! Místo řadící páky je na středovém panelu jen otočné kolečko připomínající ovladač hlasitosti u hifi věže. Sakra, chápu, že doba jde dopředu, že jezdit s manuálem zacpanou Prahou je voser, ale tak nějak jsem doufal, že zrovna tyhle auta jsou vyhledávaná řidiči, kteří tam rádi sází rychlosti sami pěkně po staru a snaží se co nejlépe sesynchronizovat práci obou nohou a pravé ruky. Nedávno mi totiž kamarád, který prodává Renaulty, říkal to samé na adresu Meganu RS, že se již údajně také bude dodávat výhradně s automatem. Zde jsem ale naštěstí uklidněn tím, že šestistupňový manuál je stále nabízená alternativa. Tak zaplaťpánbůh alespoň za to, o to víc možná ale zamrzí, že na mě vyšla právě tato verze. Ale dobrá, to bych ještě zkousnul, ovšem další zpráva už tak uklidňující není a je to právě ta, díky které na ty letošní Vánoce nebudu vzpomínat úplně v dobrém, přestože ještě ani pořádně nezačaly. Auto totiž nemá uzavřené havarijní pojištění, čili každej průser jde na má bedra, respektive peněženku, bouračka s mým zaviněním, zvěř, kroupy, debil s klíčem na parkovišti, radši nedomýšlet…

Celou cestu domů jsem z toho špatnej, co naplat, že jedete vysněným autem, když tyhle pocity převažuje obava o to, aby se mu něco nestalo… Ještě týž večer si pro jistotu domlouvám parkování v hlídaném areálu zaměstnavatele, který mi naštěstí vychází vstříc. Přes noc mám čas přemýšlet, trochu se uklidnit a říkám si, že přece nejsem takovej srab a smolař, abych to auto i za cenu určitýho rizika trochu neprotáhnul… No, určitý riziko, v okolí je to samej les, člověk končí v půl čtvrtý v práci a ve čtyři se stmívá, tak good luck chlapče ☹. Po probuzení na mě však čeká studená sprcha, vlastně spíš ledová. A to doslova. V noci sněžilo a silnice namrzla, super, takže další hozený vidle do mých plánů. V práci procházím brankou a nezbývá mi nic jinýho, než auto mlsně okukovat. Zároveň kontroluju, jestli tam náhodou není nějakej ten šrám navíc… Naštěstí není, a tak se ještě chvíli jen kochám. Je to fakt kocour, tak možná zítra kámo… Jenže následující den se situace opakuje, nemám odvahu do toho sednout a nakonec i celkem lituju, že jsem si to vůbec vyzvedl. Plány na výlety a vyjížďky už jsou pochopitelně ty tam.

V pátek už mi to ale nedá, po šichtě usedám a vyrážím, přestože se pomalu stmívá a na silnici se tvoří souvislá vrstva ledu. Hanba by mě fackovala, kdybych to nezkusil, i když je potencionální cena za případnou nehodu strašidelně vysoká… Zpětně můžu naštěstí říct, že nelituju. Pozici za volantem nemám co vytknout. Sedačky jsou jedny z nejlepších, v jakých jsem kdy seděl, pěkně vás obejmou a poskytují příkladné boční vedení. Opravdu jsem si užíval každé nasednutí z těch pěti, které jsem stihl absolvovat. Volant krásně padne do ruky, trochu jsem bojoval s tlačítky na něm, ale určitě by se na to dalo po čase zvyknout. Vypnul jsem si head up displej, protože mi překážel ve výhledu, přišel mi zbytečně moc velkej a oslňující, což pravděpodobně bylo tou tmou.

Mohlo by vás zajímat:  TEST Saab 900 Turbo

A teď už konečně k jízdě, omlouvám se za zdržení, ale tentokrát jsem toho bohužel moc najet nestihl.

Motor – za mě super, trochu samozřejmě ovlivněný převodovkou, ale ta síla a zvuk tam jsou. Měl jsem ale problém držet padesátku ve městě, je třeba si zvyknout, že milimetr na plynu je 10km/h na tachometru.

Zvuk – laufy naštěstí nejsou falešný, klapky spínaj v cca 4tis, ale když jsme zkoušeli zvuk na volnoběh, stejně to s tim automatem nejde až do červenejch a před 5tis vystaví dalšímu vytáčení stopku, navíc si to trochu přihrává zvuk z repráku. Pro někoho by mohl být zvuk po nějaké chvíli možná až trochu obtěžující, ale ten evidentně nebude z cílové skupiny.

Brzdy – počáteční skus mi přišel zbytečně až moc agresivní, následně účinek trochu zvadne a zůstává konstantní, aby si to nejlepší nechal na konec. Zde bych preferoval spíše progresivnější reakci pedálu po celé jeho délce. Při svižnější jízdě a razantnějším šlapání na brzdy ale o jejich účinku a dávkování nemám důvod pochybovat.

Převodovka – holt automat, zde bych rozhodně volil manuál. Auto disponuje čtyřmi režimy, normální, sportovní, závodní trať a kluzký povrch, nicméně i na sportovní režim tam na můj vkus byla stejně znatelná prodleva. Ale možná je to v mém případě pouze placebo efekt a prostě jen nechci připustit, že i automatická převodovka může svou práci odvádět dobře taktéž pro sportovní účely. Jakkoliv slovní spojení „sportovní účely“ zní zrovna v tomto kontextu trochu nadneseně. Hodně nadneseně. Auto samozřejmě disponuje i možností manuální volby jednotlivých rychlostních stupňů, zde mi ale pro změnu úplně nesedl tvar pádel pod volantem, který mi v tomto případě připomínal spíše plastová tlačítka levného volantu k PC.

Řízení – pevné a tuhé, nicméně spojení s předními koly a cit od nich si netroufám hodnotit.

No, je to bída vážení přátelé, s autem jsem najel hodně málo kilometrů na to, abych si vše pořádně osahal a zhodnotil. Navíc v tempu, které si rozhodně nezaslouží. Tomu odpovídá i průměrná spotřeba, dle počítače velmi slušných 9,1 l, ale to je v tomto případě hodně slabá útěcha, možná spíš až ostuda. Počasí nám zhatilo vyzkoušet i systém launch control, protože v době focení na odlehlé cestičce, kde jsme měli v plánu systém vyzkoušet, byla souvislá vrstva ledu a sotva se po ní dalo chodit. Takže jak jsem se na auto těšil, ke konci jsem se začínal těšit spíš na to, až ho bez poskvrny vrátím a spadne mi tím velkej kámen ze srdce, což se naštěstí podařilo. Místo toho se mi ale v hlavě usadil červíček… A od té doby mi tam našeptává, že v létě, s manuálem, s pojištěním a na pěkný silnici, kdy člověk trochu víc okusí potenciál auta, to musí být ku***sky dobrý svezení. Ale o tom třeba zas někdy příště 😊.

Komentáře