Mazda sedmdesátých let, to byla relativně malá automobilka plná velkých snů. Jedním z nich se stala luxusní limuzína, která by konkurovala autům jako Toyota Century, Mitsubishi Debonair nebo Nissan President. Vývoj zcela nového vozu by nicméně byl, jak známo, finančně dosti nákladný, šéfové značky tedy zvolili levnější cestu spolupráce s jiným výrobcem. Volba padla na Holden, patřící do koncernu General Motors.
Volba to však nebyla náhodná. Mazda byla v sedmdesátých letech už poměrně daleko s vývojem rotačního motoru, a právě o něj měl koncern GM eminentní zájem. Japonci si tak ve skladech Holdenu vybrali sedan Premier (ještě o něco větší Statesman již v licenci vyrábělo Isuzu) a Američanům na oplátku poskytli informace o Wankelově motoru. V roce 1975 mohla Mazda spustit výrobu 4850 mm dlouhé limuzíny Roadpacer AP, která byla ve své podstatě, až na zrcátka podle japonských regulí, úplně stejná jako výchozí Premier. Australané totiž do Japonska importovali celá auta s výjimkou pohonné jednotky.
3.3litrový šestiválec nahradil rotační motor 13B o objemu 1.3 litru s výkonem 136 koní. To bylo skoro stejně jako výchozí šestiválec, problém však nastal v dostupnosti výkonu až při 6000 ot./min. A dostat 1575 kilogramů těžký sedan s třístupňovou automatickou převodovkou do takto vysokých hodnot totiž vyžadovalo notnou dávku trpělivosti. Ještě větší problémy nicméně působil točivý moment pouhých 187 Nm při 4000 ot./min (pro srovnání, Holden měl 263 Nm při 2000 ot./min), protože auto se díky němu stalo neskutečně pomalé a líné. Pověstnou korunu nasadila všemu průměrná spotřeba paliva ve městě 23,5 l/100 km. Srovnatelná osmiválcová Toyota Century byla nejen úspornější, ale především o hodně rychlejší. Světlou stránkou pohonné jednotky tak byla, díky objemu 1.3 litru, alespoň nižší daňová sazba a z podstaty konstrukce rovněž nízká hmotnost a méně pohyblivých součástek. Mimochodem, zkratka AP v názvu auta znamená Anti Pollution, doslova proti znečišťování…
Už z Austrálie přijelo auto napěchované veškerou výbavou, Mazdě nicméně bylo i to málo. Jakožto známí nadšenci do elektroniky přidali Japonci centrální zamykání, které se aktivovalo v rychlostech nad 10 km/h, a ovládání audiosystému také pro zadní sedadla. Do kufru se nově vešla lednička, avšak nejpodivnějším prvkem byl diktafon na zadních sedadlech. Kabina byla pěti- nebo šestimístná, v prvním případě se vpředu nacházela dvě samostatná sedadla a v tom druhém trojmístná lavice.
Základní cenu stanovila Mazda na tehdy horentních 3 800 000 jenů (dnes cca 740 000 korun), což byl mimochodem dvojnásobek souběžně vyráběného kupé Cosmo. Není divu, že většina vyrobených aut skončila ve státních službách a ani tam Roadpacer AP závratnou kariéru neudělal (dost možná i kvůli začínající ropné krizi). Důkazem budiž jen 799 vyrobených kusů. Velké množství vyrobených vozů bylo navíc v průběhu let zničeno, čímž se sedan dnes stává poměrně zajímavou sběratelskou raritou. Brány továrny se za tímto modelem definitivně zavřely v roce 1977 a dodnes se jedná o jediné sériové auto koncernu General Motors, vybavené Wankelovým motorem.
Zdroj: jalopnik.com, hooniverse.com, carsguide.com.au
