Elektřina se postupně dostává do mnoha současných vozů. Kromě plnohodnotných elektromobilů můžeme mluvit také o různých hybridních vozech. O mild-hybridech, které využívají elektřinu spíše jako doplněk, o hybridech, které už zvládnou ujet čistě jednotky kilometrů, a dále o plug-in hybridech, které lze dobíjet a které se jeví jako ideální volba do města. Pro mnohé majitele ale byly jenom vyhozením peněz, protože potřebné benefity kvůli požadavku státu nemohou čerpat.
Značka EL jenom pro někoho
Značka začínající EL je pro majitele vozidel využívajících elektřinu možnou vstupenkou k řadě benefitů. Kdo vlastní elektromobil, ten si o ni může požádat a bez problémů ji dostane. Elektrické vozy totiž mají nulové emise, a tak není s vydáním této značky žádný problém.
Hůře na tom mohou být vozy hybridní. Mild-hybridy a klasické hybridy na ni obvykle nemají nárok. A v případě plug-in hybridů je to vždy individuální. Stát má pro udělení značky EL zcela jasnou, ale ne úplně pochopitelnou podmínku. Tabulkové emise takového vozu musí být pod 50 g CO₂ na ujetý kilometr. A to ne všechny plug-in hybridní vozy dokážou splnit.
Nesmyslná podmínka
Podmínka papírových emisí pro vydání značky EL se jeví jako zcela nelogická a nepochopitelná. Vyšší emise u plug-in hybridu jsou obvykle dány použitou klasickou motorizací – spalovacím motorem. To zároveň nevylučuje, že čistě na elektřinu dokáže takové auto bez potíží ujet klidně i desítky kilometrů. Jeho městský provoz tak může být zcela čistý, i když papírové hodnoty jsou nad stanoveným limitem.
Řada majitelů takového plug-in hybridu v podstatě kvůli nesmyslnému státnímu požadavku jenom vyhodila peníze za drahé auto. Sice mají možnost jezdit podstatně levněji, ale hlavní benefit, kterým je například parkování na modrých zónách v Praze, a to zcela bezplatně, pro ně zůstává zapovězený. I přes to, že by podobně jako majitelé klasického elektromobilu zvládly své denní cesty výhradně jenom elektricky.
Zdroj: https://www.fueleconomy.gov/feg/phevtech.shtml
