Martin Tolar: Jak se stát Loebem?

Tak a je to tu. V té helmě určitě vypadám jako idiot. Ale nevadí, nejsem přece na módní přehlídce. Ale motocyklová vypadá v autě fakt zvláštně. No nic, soustřeď se a nemysli na blbosti. Kolik aut je přede mnou? Ještě čtyři? To mám čas. Modrá kuželka vlevo, bílá vpravo. Ach bože, určitě to zkazím a budu zase vypadat jako idiot. A navíc v té helmě. Ne, sakra, soustřeď se konečně. Nechci přece být poslední. Sice moje auto není kdovíjaký zázrak, ale má pár úprav, řidičák už mám taky pár let, tak se nenechám předjet nějakou dýchavičnou čtrnáctistovkou. Herdek, a už je to tady, za chvíli se rozsvítí zelená, ještě jednou: modrá vlevo, bílá vpravo. Nebo to bylo obráceně? Bože, budu určitě poslední, ale co, na tu Imprezu stejně nemám. Není čas na plky, jsem na řadě. Helma sedí, rádio je vypnuté, motor a gumy ohřáté. Zařadit, tři, dva, jedna, START!

Zhruba takhle nějak to vířilo v mém mozku před prvním amatérským závodem. A poslední jsem opravdu nebyl. Naštěstí, asi bych se propadl hanbou a odradilo by mě to od chuti si to někdy zopakovat. Popis mého vztahu k motoristickému sportu by slovem „kladný“ byl hrubě ošizen. Už jako malý kluk jsem s tátou mrznul na rallye v okolí a sledoval Formuli v televizi. Ano, bylo to v době, kdy přenos byl zajímavější a přínosnější než komerční přestávky v něm. Problémy Formule by vydaly na samostatný článek, tak si je necháme na jindy. Zkrátka každý kluk má svoje sny. Pardon, každá dívka určitě také. No a já chtěl být jako všichni ti mistři volantu. Schumacher, McRae, Häkkinen nebo Sainz. Ze stěn mého pokojíčku na mne shlíželi namísto hudebních interpretů nebo fotbalistů. Plán byl být jako oni, ale musel jsem si počkat na ten řidičák, protože pro nějaké motokáry nebo buggyny pro dětské jezdce neměli moji rodiče pochopení.

Bohužel, puberta mi rozházela priority, a tak mě zajímal u auta vzhled a jeho společenský status. No, smůla. Postupně jsem se prokousal zpátky k řidičským schopnostem. A pak přišel jakýsi domácký sprint na starém letišti. Čtyři kluci ve stejných Feliciích se zničujícím objemem 1,3 litru. Jak pompézní. Nějakým zázrakem jsem vyhrál a zjistil, že sprint je vlastně spíš o autě, než o řidiči. Později jsme si podobně uspořádali slalom, a byl jsem i se silnějším vozem slušně řečeno vyklepnut. Na závodění jsem na oko zanevřel, obviňoval jsem se z neschopnosti. Ale potají o samotě jsem soupeřil sám se sebou a nenápadně nasával informace, rady a tipy od okolí. Přece se slalomem nenechám pokořit.

Mohlo by vás zajímat:  Neuvěřitelný skandál hýbe českou politickou scénou

Díky té nesnesitelné posedlosti s auty jsem se seznámil i s několika závodníky, včetně vítěze šumavského slalom cupu. A všichni mne lákali, že si to prostě musím zkusit. Jenže mně se nejdřív nechtělo. Co když bych byl zase poslední? Vždyť tam závodí i holky. Samozřejmě moc dobře vím, že ženy mohou být výborné řidičky. Znám příběh Elišky Junkové, Michéle Mouton nebo Danicy Patrick. Ale ty nikdy neporážely mne! Ano, má mužská ješitnost je hrozná, já vím. Jsem občas nechutný šovinista, to se přiznám bez mučení. Chcete zadostiučinění drahé zástupkyně něžného pohlaví? Později při mém prvním závodě mne porazily všechny dívky v mé kategorii a moje ješitnost byla spláchnuta tam, kam patří.

Na první závod sezony jsem se jel jen podívat. A víte co, bylo to super i strašné zároveň. Strašná byla jediná věc, že se toho neúčastním. Ale okoukl jsem, jak takový slalom probíhá. A jel domů, pozměnil jsem nastavení tlumičů, ozkoušel gumy, odvzdušnil pro jistotu znovu brzdy a předal jsem auto do servisu kvůli spojce, na kterou jsem si opravdu netroufl. I druhý závod jsem tak absolvoval pouze z divácké pozice. Ale pak už došly výmluvy pro neúčast, a na třetím jsem si vyzvedl regulérní startovní číslo, vyslechl si celé bezpečnostní školení a postavil se na start prvního tréninku.

Jistě, amatérské závody ve slalomu nejsou formule ani rally. Ale každý někde začínal. A navíc nejsou jen pro závodníky. Bavit mne totiž začala úplně jiná věc. Možnost vyzkoušet si chování auta, bezpečně a přitom zábavně. Nikdy z Vás nebude dobrý řidič, pokud nebudete zkoušet možnosti své a svého vozu. Víte skutečně, kde máte limit přilnavosti gum? Víte přesně, kdy Vám začnou vadnout brzdy? No vidíte, takže nemůže být špatné si tohle osahat. Protože až se dostanete do krizové situace na silnici, nebude čas si něco zkoušet. Považoval jsem svého německého cvalíka za pocitově velmi široké a neobratné auto. Ale chyba. Myslel jsem, že gumy jsou neutrhnutelné. Taky chyba, ale vím, že se utrhnou mnohem později, než by se zdálo, a že se na ně mohu spolehnout, i když to nedělám. Za pár stovek jsem dostal možnost si otestovat své auto, jako nikdy dřív. A také si vyzkoušet sebe. Asi nejlépe investované peníze v životě. Navíc správné chlapské hecování a zdravé soutěžení není vůbec na škodu. A představte si, jak kolegům v práci ukazujete sebe na akční momentce ze závodu, zatímco oni se stydí vytáhnout fotku, jak se opalují na dece v zahrádkářské kolonii mezi záhony rajčat stejně, jako předchozích pět let. Pořád nic?

Mohlo by vás zajímat:  3 nejčastější přestupky, za které vám policie naúčtuje trestné body

To mě tedy zajímá, co Vás ještě odrazuje. Poškození auta? Prakticky nehrozí. Závody se pořádají na uzavřené trati, většinou starší letiště. Široká místa neolemovaná příkopy a stromy. Auta vyrážejí ve velkých rozestupech a trať je určena kužely. Takže o vůz se bát nemusíte. Velké výdaje? A za co? Můžete tam přijet s vaším normálním vozem, jen přivřít startovní číslo do zadního okna a vyrazit na trať. Nepotřebujete nic, jen helmu. Buď jí máte, nebo máte kamaráda, který má motorku. Nemusíte mít ani pneumatiky, ani jinou speciální výbavu. Je ale možné, že tomu propadnete a postupně budete za tento koníček utrácet víc. To je normální, cyklisté i ajťáci také neustále investují do svých zálib. Nutnost to ale není, kamarád vyhrál svou třídu s vozidlem v pořizovací ceně tři a půl tisíce korun. Pochopitelně ho to bavilo, takže postupně do svého vozu investoval nějaké prostředky, ale je to méně, než průměrná měsíční výplata studenta na brigádě. Zbývá jediná možnost, stejně jako já se bojíte, že neuspějete. Ale to nehraje roli. Pořád je to jako trenažér Vaší jízdy v bezpečném prostředí. O výsledek v první řadě nejde, to Vás začne lákat až později.

Tak už mne konečně chápete a dáváte mi za pravdu? Je to tady, prozřeli jste. Podívejte se sami sobě do očí a řekněte si:“baví mě jezdit a chci být v rámci svých možností co nejlepší řidič! Proto nevynechám ani tuto příležitost, jak si vyzkoušet něco nového.“ Hotovo? Tak prima, teď si otevřete vyhledávač a zjistěte si nejbližší amatérské závody. Nemusí to ani být nutně slalom, jezdí se amatérské sprinty, drifty i rally. A pak přemluvte všechny své kámoše, kteří Vás neustále přesvědčují, že je auta baví, aby šli a dokázali Vám to. Můžete s nimi rovnocenně poměřit své síly. Je to jen na Vás. A pokud někdy zavítáte třeba na pošumavské slalomy a potkáte tam jeden červený Golf, tak ho můžete zkusit porazit, nebude to tak těžké. A jeho řidiči můžete plně od plic přijít vynadat, jaké plky to takhle veřejně píše a do čeho Vás to zase navezl.

Foto:Martin Palonder