Umění řídit je zajímavé slovní spojení. Může být vůbec tato rutinní záležitost brána jako umění? A proč by vlastně nemohla. Vždyť se jedná o další formu pohybu. Stejně jako řada lidí chodí obdivovat balet, tak já stojím nad příkopem v ostré zatáčce a snažím se okoukat průjezdy u naší rallyové špičky. Doma mi sice nestojí dvousetkoňová bestie s pohonem všech kol, ale omrknout například volbu stopy nemůže být na škodu. A kdo někdy viděl Climb dance s Ari Vatanenem, ten pravděpodobně zažívá podobné pocity. Jenže žijeme v době předsudků. Řada řidičů předpokládá, že jen počet ujetých kilometrů, nebo pomalá jízda je opravňují tvrzení z úvodu článku. Ale je tomu skutečně tak?
V čerstvé plnoletosti jsem se opravdu chvástal, že řídit umím. Mokrý řidičák v kapse hřál mé sebevědomí a za měsíc jsem byl schopný naklepat všechny řidiče v širém okolí. Nebo jsem si to alespoň myslel. Navíc jsem měl nehorázné štěstí. První předjetý silnější vůz a zvládnutý nechtěný smyk mě vrhly do neuvěřitelné samolibosti. Slabé auto s velmi širokými koly mi odpouštělo jakoukoliv chybu. Po roce jsem získal dalších 10 kW navíc v živějším stroji a připadal jsem si jako král silnic. Přišlo tahání za rukáv na štěrku a sněhu, škrtání zástěrek v zatáčkách a vytáčení třetího rychlostního stupně. Jedna ruka na volantu, druhá ležérně na okýnku, žvejka v puse, sluneční brýle a velmi hlasitá hudba, achjo, puberta je opravdu hrozné období. Vůz se po čase stal pocitově pomalým a začal jsem hledat jeho limit. Nějak jsem ale zapomněl, že limit mám i já a přišlo, co přijít muselo. Na autě přetvořená aerodynamika, na těle sice žádné šrámy, ovšem ty na duši rány připomínaly Macochu. Následovala frustrace a doznání sama sebe, že řídit opravdu neumím.
Skepse se ale přeměnila na odhodlání se změnit. Rozhodl jsem se nepodceňovat ani stav vozu a komponentů, což je také důležitý aspekt kvalitní jízdy. Dobrý řidič přece zná svůj vůz a pečuje o něj. Ale začal jsem si i všímat, jak řídí moji hrdinové z erzet. Ono v autoškole nevykládají o správném posezu za volantem a jeho držení pro nic za nic. Ideální otáčky, plynulá jízda a efektivnost nejsou prázdné pojmy. Přestala mě najednou zajímat rychlost, ale přesto jsem začal jezdit rychleji. Spotřeba paliva se snížila, pneumatiky se méně opotřebovávají a v krizových situacích se ocitám méně často. A rozhodně to nebude tím, že by situace na silnicích byla lepší. Že bych tedy už uměl řídit? Rozhodně stále ne!
Nedělá mi problém jet s automobily, které znám, jak svižně, tak ekonomicky. Ovšem skutečně využívat možnosti vozu pro mne snadné není. Ale sžití s neznámým autem mi trvá déle. Navíc o limitech svého současného vozu nemám nejspíše ani ponětí. Předpokládal jsem, že přibližně tuším, kde by mohly být, ovšem zkušenější řidič mi dokázal, že jsou mnohem dále a se současnými schopnostmi bych se je rozhodně neměl pokoušet najít. Mohl bych totiž dopadnout opět špatně, možná tentokrát ještě hůře.
Samostudium a odhodlání je skvělá věc, která funguje. Pokud se ale jedná o praktické záležitosti, je třeba zbavit se opakujících chyb. Je třeba si nechat poradit. Takže aktuálně spořím každou výplatu z brigády, abych se mohl zapsat na jeden z kurzů správné sportovní jízdy. Je prostě potřeba udělat v učení další krok. Doufám, že tohle odhodlání mi zůstane, abych si i v padesáti se stokrát objetou zeměkoulí na tachometru mohl říct, že se stále teprve učím a zlepšuji, že prostě mám tu motivaci.
Možná, že řada řidičů se podobným stádiem neprojde, třeba patříte k těm šťastnějším, kteří mají rozum dříve, než plastovou růžovou kartičku. Ovšem já se zásadně v životě učím teprve až z chyb a omylů. A co vy, umíte řídit? Nebo se taky stále „jen učíte“?
