Určitě jste si všimli, že zmiňovat kolegy z branže se v motoristické novinařině vůbec nenosí. Řada z nás se sice zná, jen při psaní se tak nějak vzájemně ignorujeme. Nyní ale tohle pravidlo poruším a jmenovitě zmíním Jakuba Rejlka, který před časem napsal článek o nadbytečnosti elektronických pomocníků v autech. Tenkrát jsem se s ním plně ztotožnil a dodnes si jeho text pamatuji, protože byl rozhodně první, který jsem zaznamenal. Od té doby se s touto tématikou roztrhl pytel a většina blogů končí stejným převratným objevem, že veškeré záchrané systémy jsou nanic a akorát z nás dělají horší řidiče… Jenže je tomu skutečně tak?
Ona celá ta myšlenka stojí za hlubší zadumání. Mnohem hlubší, než kolik jsem schopen obsáhnout v těchto pár znacích, takže doufám, že vás vyprovokuji alespoň k zamyšlení. Že se pokusíte si ten svůj názor udělat sami. Ano, je fakt, že řízení moderních aut je docela blbuvzdorné. S každým novým testovacím autem je to podobné. Sednu si, připoutám se, otočím klíček a pak už se opravdu starám skoro jen o ten okolní provoz. Dálková světla se automaticky tlumí, stěrače mají svůj senzor na spuštění a čidla zase hlídají, zda neměním jízdní pruh. Já naštěstí nejsem zhýčkán těmito pomocníky trvale, protože vozy, které užívám pravidelně, jsou v tomto ohledu méně pokrokové. Proto nejsem na elektronické pomocníky fixován a umím je v rozumné míře využívat. Ano, je prima že nehrozí oslnění protijedoucího vozu, ale pokud mi nové Infiniti odmítalo zapnout dálková světla v neosvětlené vesnici, protože tam jeden člověk měl lampu deset metrů od silnice na zahradě, raději jsem systém deaktivoval a spoléhal se na sebe. Je také prima, že dešťový senzor v Hondě Civic sepne stěrače i když vůz před vámi ostřikuje okno, ale přímo nenávidím, pokud se spustí nasucho, když se mi o sklo rozplácne moucha. A o tom, jestli nastaví zrovna tu nejvhodnější intenzitu stírání, bych si také leckdy rád popovídal se zodpovědným konstruktérem. Vždy mám ale možnost vše vypnout a obstarávat si to sám. Víte, je to jako s facebookem. Moji vrstevníci, či lidé starší, jej využívají celku rozumně. Nikdy jsme neměli možnost tak snadné komunikace mezi sebou, první mobil se nám dostal do ruky až v pozdějším věku, pár nocí jsme prochatovali na ICQ. Nyní máme k dispozici nástroj umožňující nám sdílet s přátelí víc než jen pár slov. Lehčeji pošlete fotku, lépe sdílíte i společné zájmy, lépe propagujete i sami sebe. A samozřejmě lépe domluvíte akci pro více lidí. Sociální síť nám skvěle pomáhá zůstat v kontaktu i v době, kdy člověk je daleko v zahraničí nebo prostě opravdu nemá čas, vyjma deseti minut před usnutím. Dospívá nám ale generace, která tohle všechno získala od začátku. Oni si neuvědomují, že mohou sdílet něco užitečného, spíše si myslí, že musí sdílet se všemi všechno. A místo pomocníka je pak Facebook spíše příslovečným zlým pánem.
Všechny nejničivější vynálezy vznikly s nejlepším úmyslem. A právě tak je tomu s pomocníky v autech. Chyba totiž opět je v těch lidech za volantem. Když usedám do auta, vím že za volantem jsem sám za sebe ale zodpovědnost nesu i za ostatní účastníky provozu a samozřejmě za své případné spolucestující. Když projedu špatně zatáčku, udělal jsem chybu já a nikdo jiný. Pokud budu sedět v moderním voze s milionem elektronických pomocníků, můžu leda tak doufat, že mi pomohou. Že třeba přibrzdí vůz o něco účinněji nebo že o setinu dříve vystřelí airbag. Je dost možné, že řidiči pomohou a leckdy se jim povede jeho chybu i zcela eliminovat. A teď mi řekněte, co je na tom sakra špatného? Když dostanete smyk, letíte do pangejtu a mozek na vás řve „ty debile, měl si ubrat!“ ale v poslední chvíli zastavíte, jste myslím poučení dost. Určitě se vynasnažíte se podobné situaci vyhnout. Jenže takhle možná uvažují já, vy (asi jste trochu petrolheadi, když chodíte na motoristický server, alespoň doufám) a pár stovek dalších lidí. Jenže valná většina populace prostě nemá automobily jako hlavní koníček a takhle prostě neuvažuje. A v tom je podle mě ta hlavní chyba – v nich! Oni se zastaví těsně před už už jistou nehodou a řeknou si: „hmm, to auto to zvládne, tak je to v pohodě.“ A příště nabourají v mnohem větší rychlosti. Není to vinou těch elektronickýhh pomocníku v autech, je to jednoznačně chyba řidiče, který se na ně spolehne. Pokud někdo, kdo navíc dost pravděpodobně viděl Terminátora (chtěl jsme napsat, že četl Čapka, ale o tom v dnešní době pochybuji), spoléhá maximálně na elektroniku, tak je s prominutím blb. Vzpomeňte si biologii, kde jste se učili, že příroda provádí pravidelný výběr a slabší druhy a jedince zavrhuje. Tohle je vlastně důkaz Darwinovy teorie a možná bychom měli být rádi, že člověk, spolehnuvší se na pomoc nevyzpytatelného výrobku, už nadále nerozšíří své geny. Je to sice dost cynické, ale to je i život sám.
Všem těm systémům se říká elektroničtí pomocníci. Ano, pomáhají nám, pokud řídíme nejlépe jak umíme, ale náhodou uděláme nějakou botu. Takže si je nepleťte s elektronickými spasiteli, kteří váš vždy vytáhnou z každého průšvihu. Řízení automobilu je složitá činnost která si žádá od člověka nějaké vynaložené úsilí. Na hudební nástroj se nenaučíte hrát za den, maraton neuběhnete bez tréninku takže jak si sakra vůbec může někdo myslet, že pár procesorů dokáže samo řídit jedenapůltunovou věc v provozu. Ano, dnes jsou skvělé počítače, které bezchybně zaparkují do malého prostoru, ale řízení v provozu je rovnice s milionem neznámých a desetinásobkem dalších proměnných, kde se stále bez toho nejvýkonnějšího počítače, tedy lidského mozku, zatím neobejdete. Je fajn když si sedáte za volant s pocitem, že v případě prudkého brždění se něco v autě sepne a vůz bude brzdit ještě více. Je také fajn, když začínající řidič ví, že mu třeba čidlo řekne lépe, kolik místa za sebou má při couvání, protože on sám ještě nemá odhad. Systémy v autě z vás neudělají neschopného blbce, ale pokud se na ně spoléháte, jste tím blbcem dřív, než do toho auta vůbec nasednete.
Svět se prostě mění, nic nebude takové, jako dřív. Můžeme během vteřiny sdílet fotografii se stovkou přátel po celém světě. Jsem rád že moje lednice pípá, když jí nedovřu dveře. Jsem rád že mojí babičce zhasínají cigarety, protože kdysi několikrát propálila křeslo. Žít na téhle planetě asi nikdy nebylo snazší než dnes. A stejně tak asi nikdy nebylo snazší řídit automobil a vychutnat si tu radost, kterou to některým z nás přináší. Nechtěl bych pravidelně po silnici kormidlovat starej Ford Model T a vy určitě taky ne. A navíc vím, že pokud okolo mě pojede někdo, koho řízení nezajímá a je u něj větší pravděpodobnost případné chyby, tak dost možná, díky pomocníkům, nenabourá do mě. Jestliže teda používá hlavu i na přemýšlení. Pokud jen pojedu z bodu A do B, tak se také rád uvolním a nechám si to řízení ulehčit několika senozory, ovšem oči nechám zaostřené na okolní dění a nohu budu mít vždy připravenou na brzdě. A když chytnu tu naprosto puritánskou náladu zatracující veškeré čipy, kterou se tak rádi ohánějí jiní motorističtí novináři, tak vždy můžu z garáže vytáhnout ten starej pekáč bez posilovače a ABS a projet se „jako chlap“. Řidičských aut bez pomocníků je mezi ojetinami spousta. A vždy můžete koupit i něco nového, jako například nedávno testovaný Mégane RS. Když chcete skutečně řídit, tak všechno povypínáte a jedete jak s autem ze staré školy. Ale když neni nálada, tak si můžete trochu ulehčit život, na tom nic špatného nevidím. Možná pár pozérských autofanatiků namítne, že taková benevolence nad kompromisy je špatná a že tohle kdysi nebývalo. Ale no tak, všem těm starým řidičským ikonám jste museli dělat spoustu ústupků. Staré Zetko od Datsunu je dnes ceněné, ale představte si jízdu na limitu na úzkých vysokých gumách s bubnovýma brzdama vzadu. Ani ve mně to nevzbuzuje motoristickou erekci ale spíš nervy o to, zda takový skvost nezbořím… Dobrá teď kecám, to auto je vzrušující, ale denně v něm jezdit nechcete. A v tom je ta pointa.
Až tedy zase uvidíte článek o tom, jak jsou všechny systémy v autech nanic a dělají z nás neschopné opice, tak se ušklíbněte a zamyslete, zda jsou tu opravdu jen proto, aby vám ztrpčovaly řidičské nadšení. Možná dojdete ke stejnému názoru jako já, a sice že se s nimi dá přežít, pokud je využíváte s rozumem. Stejně jako se dá existovat na facebooku, pokud nezveřejníte svůj telefon a nepřidáte si do přátel někoho, kdo „papinká svíčkovou od babičky“ a nebo pravidelně každou sobotu sděluje dojmy z prokalené noci. Stačí jen vzít rozum do hrsti a naučit se využívat možnosti moderního světa a nenechat se jimi nikdy svazovat. Benzínu zdar!
