V dnešním článku se podíváme na činnost, se kterou se setkáváme každý den. Je nástrojem pro hodnocení každého člověka a věcí kolem nás. Tím nástrojem je vzájemné porovnávání. Je to nedílnou součástí pracovního života, výběru elektroniky a nákupů, při kterých vaše druhá polovička stráví hodinu v jednom obchodě, kde pobíhá od kabinky k zrcadlu a zoufale si snaží vybrat mezi párem šatů. Na jednu stranu je to velmi otravné, na druhou stranu máte možnost se zastavit a přemýšlet o této činnosti v příjemnější souvislosti.
Ve světě aut je srovnání základním ukazatelem při tvorbě nového modelu. Když se náhodou konstruktérům podaří udělat skvělé auto, dost dobré v porovnání s konkurencí, vznikne z toho velké břemeno, které na svých „zádech“ nese každý další model. Mezi takovou nerozlučnou dvojku patří Subaru Impreza a Mitsubushi Lancer, Chevrolet Camaro a Ford Mustang, Ferrari a Lamborghini. Ať už jsou důvody technické, nebo čistě subjektivní, vždy si jedno z nich vybereme, máme ho zkrátka raději.
Jednoho krásného dne jsem měl možnost proniknout mezi věčný italský spor Lamborghini a Ferrari. Nejspíš vás napadne, že vybrat si mezi Lamborghini Gallardem a Ferrari F 430 je velmi složité, ale dle mého osobního názoru není. Jedno je totiž naprosto dokonalé a druhé malinko schizofrenní. Lamborghini mne uchvátilo čistými linkami hned, jak jsem ho uviděl. Interiér byl velmi příjemný a byl z něj cítit onen italský šmrnc, jaký najdeme i u Alfy Romeo. Těžko popisovat, je to o pocitu. Všude spousta kůže, jemný semiš, velký display ve středovém panelu a přehledná palička s budíky. Jízda byla na supersport pohodlná a po sešlápnutí plynu se auto probudilo. Doslova se nadechlo a s přílivem vzrušení a adrenalinu se hnalo kupředu. Byla to krása.
Znamená to snad, že Ferrari bylo tím horším? Ani v nejmenším. Po usednutí do minimalistického interiéru F 430, jsem hned věděl, jaké bude. Trocha semiše, přehledné budíky, karbonový volant a sedačky, jejichž bočnice tlačily, jak byly pevné. Tady jsem věděl, kde jsem a co chci dělat. Pokud jsem jízdu v Lamborghini hodnotil jako adrenalin, pak toto byl boj v první linii. Vibrace, hluk, vnímání rychlosti, všechno bylo daleko výraznější. Motor dával svým řevem jasně najevo divokost vzpínajícího se koně a neurvale na sebe upozorňoval o tři zatáčky dopředu. Dokonce i při podřazení si odfrkl, první auto, se kterým byla i radost brzdit. Byl to ten pravý požitek ze superauta, bylo to drama, událost, něco mimořádného a velkolepého. Myslím, že Ferrari lépe dokázalo auto vyladit pro samotný požitek z jízdy. F 430 je také zlomovým modelem, kdy se začala ve větší míře používat elektronika, zvláštní ale je, že si připadáte stále jako řidič, ne jako hromada masa, která se přišla svézt.
V Lamborghini máte pocit, že můžete jet rychle a agresivně, ale ve Ferrari máte pocit, že nechcete dělat nic jiného. Přitom je to divné, protože historie Lamborghini nám dala plno okázalých a vzrušujících aut. Miura, Urraco, Countach, Diablo, jsou jména, kde nepochybuji o stejně silném zážitku, jako z F 430, tak proč jsem to necítil z Gallarda? Po dlouhém přemýšlení, jsem došel k závěru, že za to mohou Němci. Nemůžu se zbavit dojmu, že vzali tento model a řekli si, že tak drahé auto si koupí především starší movitější pánové, kteří uvítají pocit luxusu a nechtějí si otloukat kostrč na každé nerovnosti. Zároveň předešlé okázalé hrany a křivky trochu umírnili dle německy přirozeného decentního stylu. Německá decentnost také poupravila výfukový systém, aby nebyli rušeni obyvatelé ospalých bavorských vesniček. Vzniklo tak auto, které se zaseklo mezi superauty a GT. Má od každého trochu, ale spolu to moc nefunguje. Když chcete superauto, nepotřebujete multimédia, záplavu kůže a utlumený zvuk. Na druhou stranu s ním nemůžete jet daleko, protože po 200 kilometrech vás začnou bolet záda a nemáte kam si dát zavazadlo.
Nechci tím říct, že Gallardo je špatné auto, protože se jich za ta léta prodaly tisíce, takže ona schizofrenie nebyla krok špatným směrem, a mne by si možná Gallardo v úpravě Superleggera získalo také, ale tento den tomu tak nebylo..
