Sportovní nádech kombíku Hyundai i30 N Line sluší, v testu ukázal i řadu dalších předností

Čím test Hyundai i30 N Line začít? Tím, že jsem asi stará konzerva, která stále nechápe to, proč dělat „sportovní“ verze u SUVéček nebo kombíků. Takže když jsem se dozvěděl že mi do týdenního testu přistane právě „eNko i30“ od Hyundai, měl jsem smíšené pocity. Na druhou stranu chápu, že zákazník platí, zákazník poroučí. A automobilka, která nejde touto cestou, se zbytečně ochuzuje o zákazníky, které defacto posílá ke konkurenci. Takže předsudky stranou a pojďme se na i30 podívat objektivním pohledem.

Zase o kousek povedenější design

Omlazený Hyundai i30 umí upoutat pozornost na první pohled. A ve verzi N Line, to platí dvojnásob. Hlavní pozornost na sebe strhává zase o něco větší maska chladiče, provedená v černé barvě. Samotný přední nárazník jasně definuje snahu o dravost a ostrost. A to stejné nabízí i záď, na které nechybí difuzor nebo decentní spojler. Zapomenout nelze ani povedené liťáky, a to buď sedmnáctipalcové, nebo v případě nejvyšší výbavy N Line Premium ještě o palec větší.

Foto: David Hampl

Interiér mluví jasnou řečí

Snaha o určitý ostřejší, sportovnější vzhled je na první pohled u karoserie patrná, ale je to především interiér, který o tom přesvědčuje mnohem důrazněji. Už po otevření dveří upoutají pozornost kovové pedály včetně stejně provedené plochy na odkládání levačky, která v případě automatu není potřeba. Povedeně vypadá i řadicí páka s kovovým potahem, červenou linkou a prošitím s výrazným „N“. A potom tu jsou sedadla, která přímo korespondují s designem řadicí páky. Tedy tmavé provedení, červené prošití a opět výraznější eNko značící, v jakém voze sedíme. A nejde jen o design, protože skvělé boční vedení, perfektní variabilita pokud jde o nastavení, i výsuvný sedák jsou zárukou, že každý najde to své, ať už jede na delší výlet s rodinkou, nebo se rozhodne trochu „závodit“.

Když vezmeme interiér globálně, nesmíme zapomenout na pár změn, kterým rozhodně dominuje nový infotainment, v našem případě s dotykovým displejem o úhlopříčce 10,25 palců. Milovníci klasických analogových budíků dost možná zapláčou, jelikož ty v našem voze nahradil sedmipalcový displej, který však kousek minulosti přece jenom doplňuje, a to v podobě postranních ukazatelů otáček, teploty a paliva. Výhody digitalizace jsou v tomto zřejmé, a to možnosti přizpůsobení, a to ať už jde o zobrazované informace, tak o snahu navodit onen sportovnější styl i zde. Pokud se rozhodnete pro sportovní jízdní režim, zbarví se ukazatel stylově do ruda. Jinak je modrý, v případě Eko režimu pochopitelně zelený.

Mohlo by vás zajímat:  TEST Alfa Romeo Spider
Foto: David Hampl

A i když je digitalizace znatelná, stále tu je dost mechanických tlačítek, hlavně potom pokud jde o nastavení klima ve voze, o nastavování tempomatu a různých asistentů, nebo pokud jde o rychlý přístup k jednotlivým funkcím infotainmentu, kde však klasická mechanická tlačítka nahrazují dotyková, avšak velmi přesně a dobře reagující.

Praktičnost především

Sice sportovní verze, ale stále kombík. Takže stále sedím v autě, které se neztratí u žádného rodinného domu, ať už se v jeho interiérech plánuje víkendový výlet na chatu, nebo letní dovolená v Chorvatsku. Už v samotné kabině upoutá celková prostornost, ať už jde o prostor kolem pasažérů, tak nad nimi. Nechybí ani celkem dost úložných prostor, ať už pro mobil ve středovém panelu, nebo na nápoje tamtéž, s možností skrýt prostor roletkou, a na ní zase uložit nějakou tu drobnost. Prostorné jsou i úložné prostory ve dveřích, stejně jako nechybí vyklápěcí opěrka a klasický kastlík.

A když je řeč o praktičnosti, je třeba podívat se také pod víko zavazadlového prostoru, kde je k dispozici prostor o objemu slušných 602 litrů, po sklopení sedadel dokonce 1 650 litrů. Zavazadelník je kryt jednoduchou roletkou, a po odklopení části podlahy je k dispozici i praktická přihrádka na opravdu skromný nákup, pokud nechcete, aby vám lítal po celém kufru. Reálně však toto místo poslouží spíše pro uložení lékárničky, sady na opravu kol, zimních řetězů a dalších prvků povinné či nepovinné výbavy.

Foto: David Hampl

Sportovní ladění nejenom designem

Je na čase posoudit, zda to není jenom design, čím je eNko charakteristické. A už po pár kilometrech je jasné, že není. Pod kapotou je motor 1.5 T-GDI připraven nabídnout maximum ze svých 117 kW. Je na místě dodat i to, že testovaný Hyundai i30 N Line Premium je vybaven mildhybridní technologií. Pravda, vzhledem k miniaturní baterii čistě na elektřinu jet nemůžete, ale svůj význam to pochopitelně má. Když zůstaneme u sportovního zážitku z jízdy, dá vám elektromotor o výkonu 12 kW slušných 60 Nm točivého momentu navíc při akceleraci. A pokud zůstaneme u praktičnosti, využití elektřiny pochopitelně napomáhá ke snižování spotřeby, která je právě při rozjezdech nejvyšší.

Při pohledu na čísla není eNko žádný trhač asfaltu, jelikož patnáctistovka v kombinaci se sedmistupňovým automatem DCT přinese zrychlení na stovku za celkem dlouhých 8,8 sekundy. Když ale nebudete chtít nutně jenom závodit na světlech a zkusíte si sportovnější jízdu se vším všudy, zklamáni nebudete. Se zapnutým režimem Sport v porovnání se zbývajícími jasně pocítíte, že nejde jenom o designovou změnu, ale že auto velmi slušně reaguje při jakémkoliv polechtání plynovému pedálu. Že Hyundai i30 N Line není jen designově laděnou sportovní, verzí dokládá i tužší naladění podvozku, který skvěle napomáhá tomu, že se s vozem i při ostřejších průjezdech zatáčkami cítíte jistě, auto skvěle sedí, drží stopu, nijak nebezpečně se nenaklání a to vše vás nutí zapomenout, že vlastně sedíte v rodinném combi. Na druhou stranu tuhost podvozku se stane trochu nepřítelem na skutečných delších rodinných přesunech, kdy na komfortní houpavost musíte zapomenout. Na druhou stranu kompromis byl ze strany Hyundai nalezen vcelku dobře a tak se není třeba bát, že za několik desítek kilometrů budete zralí na návštěvu chiropraktika.

Mohlo by vás zajímat:  Elektrický Hyundai Ioniq si nás získal designem, výbavou, komfortem i slušným dojezdem
Foto: David Hampl

Quo vadis?

K zakončení recenze skvěle pomůže název románu Henryka Sienkiewicze, Quo vadis. Tedy Kam kráčíš. A odpověď? Kam zrovna potřebujete, ale s kompromisy na obou stranách. Tatík prožívající krizi středního věku, nemající na kabriolet, stejně jako mladík hledající slušné auto, bude spokojen. Jak ve chvíli, kdy si bude chtít užít trochu té sportovnější a zábavnější jízdy, tak ve chvíli kdy v prvním případě vezme rodinu, nebo druhém kamarády, třeba právě na víkendovou chatu, nebo na dovolenou do Chorvatska.

Ano, stále se budete potýkat s faktem, že na sportovní jízdu jste přece jenom v kombíku, a při rodinném cestování se zase budete muset smířit s tužším podvozkem. Ale celkově si myslím, že Hyundai i30 dokázal nabídnout velmi slušný kompromis z obou dvou variant cestování. Slušné jízdní vlastnosti, dostatek místa, velký zavazadelník, povedený design a hlavně i stále poměrně zajímavá cena, protože naše N Line Premium se dá pořídit včetně příplatkové DCT převodovky a metalického laku pod 700 tisíc, což není špatné, když mluvíme o plné palbě. Samozřejmě v téhle hladině už to není nijak lidové auto, ale na druhou stranu základní „í třicítka v kombíku“ vyjde na 350 tisíc, což jenom potvrzuje, že Hyundai pokud jde o poměr cena/výkon dokáže slušně zatopit konkurenci.

Zdroj: Autorský text

Zdroj fotografií: Vlastní fotografie autora

O David Hampl

V případě kontaktu využijte email: hampl@autozine.cz

Zobrazit více příspěvků autora