V mém diáři se to hemží samou zajímavou činností. Vylézt na Kilimandžáro, prokopat se do Austrálie, tančit s vlky, nebo lovit krokodýly holýma rukama.
Jistě, dělám si srandu, do Austrálie už jsem se dávno prokopali, ale i tak mě dostalo, když jsem zjistil, že budu testovat zrovna Kiu Stonic. Rozhodně jsem nadšením neskákal. Stonicy nejčastěji vídám před supermarkety, jako přepravník pro ty nejstarší z nás. Nabyl jsem snad proto dojmu, že jde o strašlivě obyčejné a nudné auto? Asi ano. A nejspíš tušíte, že jsem se šeredně mýlil…
To, co dnes dělá Kia (a bratr Hyundai), mě nenechává na pochybách, že jsme snad my Evropané něco zaspali, možná nejen my. Mimochodem, jméno Stonic má být spojením rychlého „speedy“ a nápoje tonic, který je sladkokyselý. Měl jsem spíš zato, že jde o přesmyčku anglického „astonish“ – tedy překvapivý a udivující, samozřejmě v kladném slova smyslu, on takový totiž doopravdy je.
MODERNÍ EVROPSKÝ CROSSOVER
Už poněkolikáté začínám odstavec o designu tím, že je vůz moderní, až mi to přijde trochu jako klišé. Nuže, malý crossover KIA má velmi současný a evropský design. Jestli se vám líbí, nebo ne, posuďte sami z přiložených fotografií, mě se rozhodně líbí. Jestli je na nějáké automobilce opravdu znát, že udělala obrovský pokrok, je to právě Kia. V testu na X-Ceed jsem se nad tím už rozplýval a opět nemůžu jinak. Je skutečně poznat, že na designu pracovali hlavně zkušení evropští návrháři.
Základ Stonicu je v druhém nejmenším modelu Rio. Kdo nemá trénované oko, snad kromě rozměrů si podobnosti ani nevšimne, odlišené jsou od sebe oba modely perfektně. „Rychlý tonic“ je podstatně kreativnější navíc k tradiční praktické plastové zbroji crossoverů přidává ostřejší hrany a ve vyšších výbavách i perfektní souhru dvoubarevného lakování. Šedá metalíza s oranžovými A-sloupky, střechou, zrcátky a zadním „spojlerem“ mě nenechává na pochybách, že tohle není to auto co potkávám v brzkých ranních hodinách u obchoďáku. Důležitým údajem je rovněž světlá výška, ta narostla na 183 mm.
Ačkoliv už je Stonic na světě více než tři roky, což tedy není ukrutně dlouhá doba, působí stále svěžím a mladistvým dojmem. Ano, mladistvým. Možná i to je klíč, proč je tak oblíbený u starších generací, líbí se ale i nám třicátníkům, rovněž vzorek náctiletých ho počastoval vznešenými slovy jako „cool“, nebo „hustý“.
Jak to tak vypadá, líbí se každému, snad kromě fanoušků klasických Mercedesů a Fordů Granada.
INTERIÉR NA POMERANČÍCH
Je to tak, testovaná Kia Stonic má oranžový interiér. Superskvělé, že si někdo také uvědomuje, jak důležitou roli barvy hrají v lidských pocitech a náladách. Bohužel to neznamená, že je od stropu po podlahu všechno čalouněné oranžovým semišem, ale i těch několik výrazně pomerančových detailů potěší a diametrálně změní pocity na palubě. Vládne tady veselá a hravá atmosféra, kdyby mi bylo 70, rázem omládnu o 30 let.
Kromě barevných detailů, je interiér shodný s modelem Rio, což vůbec ničemu nevadí. Je trochu poznat, že vůz vznikl ještě v minulé dekádě, nikdy jsem si však takové pocity nezaměňoval se zastaralostí, spíš s jistotou, zvykem a houževnatostí. Na všechny pády zevnitř působí jako velmi dospělé auto. Dospělé, moderní a vlastně docela prémiové auto, trochu jako Audi. Kvalita materiálů a slícování je příkladná, detaily jsou dotažené, i otočné ovladače cvakají s přesností švýcarských hodinek.
Než mě virtuálně zavraždíte za rouhání, zamyslete se nad tím, že už není rok 2004 a nejen německé automobilky urazily dlouho cestu k vlastní identitě, k vrcholu a ke kvalitě. Korejci jdou dál a třeba takové modely Genesis jasně ukazují, kdo za pár let bude králem prémiových značek. Jednou mi dáte za pravdu, hodně se toho změní.
Stran prostoru se stále bavíme o malém autě nižší třídy. Vepředu je místa dost, vzadu na poměry třídy jakbysmet, ale dospělí se tu budou trochu mačkat, chybí prostor hlavně na hlavu. Jiná písnička jsou ovšem sedadla, ty nejsou z malého hatchbacku. Stydět by se za ně nemusel ani sedan střední třídy. Postrádají sice boční vedení, jsou však pohodlná i na dlouhé cesty.
Ergonomie je ukázková, z místa řidiče dosáhnete na všechna tlačítka i dotykový display infotainmentu. Těší mě, že si Stonic zachovává konvenční ovladače pro většinu prvků, při jízdě se v nich lépe orientuje, než na dotykové obrazovce. Samotný infotainment patří k těm vyspělejším – vůz si můžete nastavit do podrobna a orientace v něm je velmi snadná, barevná grafika koresponduje s barevným interiérem. Snad jen těch nastavení je na můj vkus příliš mnoho, naštěstí se v tom stačí „prohrabat“ jen jednou.
MIKRO-HYBRIDNÍ MIKRO-CROSSOVER
Pod kapotou testovaného kousku tluče malý litrový tříválec s turbodmychadlem, posílený o elektromotor/generátor. Tento mild-hybridní aparát, davá dohromady 88 kW a 200 Nm. Funguje stejně jednoduše jako u dříve testovaného XCeedu. Vůz má dvě baterie. Jednu klasickou 12V, jako každé jiné poválečné auto, druhá je 48V s kapacitou 9,8 aH.
V praxi to funguje následujícím způsobem. Je-li potřeba razantnější akcelerace, či větší síly, zapojí se do hry oba motory, o to výrazněji, přepnete-li na režim SPORT. Elektromotor je tedy jakýsi „postrkovač“ a spalovacímu motoru pouze pomáhá. Čistě na elektřinu nás jet nenechá. Při brzdění, resp. rekuperaci pak dobíjí druhý 48V akumulátor a ten rovněž v případě potřeby pohání elektrické příslušenství. Kudy proudí energie se dozvíte z barevného displaye palubního počítače.
Cílem mild-hybridní technologie je snížit emise, což nás jako uživatele zas tolik zajímat nemusí, hlavně však snižuje spotřebu paliva. Za 800km převážně po ucpané Praze, jsem jezdil za 6,3 l/100km, což na svižné autíčko V AUTOMATU, není vůbec špatné. Konečně jsem se k tomu dostal; Testovaný malý crossover je totiž v automatu. Jedná se o dvojspojkovou převodovku 7DCT, kolik má stupňů je asi jasné. S hybridním systémem a přeplňovaným motorem jde o báječnou symbiózu.
Motor samotný má dostatek síly a výkonu, aby si s automatickou převodovkou poradil a převodovka má dostatek stupňů, aby jela v optimálním režimu. Většinou se tedy snaží motor spíše podtáčet, občas je třeba trochu přidat, nicméně je dost chytrá a nutně si hned nepodřazuje. Optimální je pak jezdit na režim SPORT. Reakce na plynový pedál jsou ostřejší a převodovka řadí ve vyšších otáčkách. Jen pozor na křižovatkách, rozjezdy jsou dost ostré! K dispozici je ještě ECOlogický režim, který ovšem jinak velmi čilou jednotku řádně udusí a spotřebu výrazně nesníží.
Nejednou jsem zaslechl výtky k DCT převodovce, že prý dost škube a občas se dlouho rozmýšlí. Je a není to pravda. Škubání se opravdu nezbavíme, jedná se však o vlastnost takového typu převodovky, DSG dělá to samé a pokud jste si řazením jistější, než řídící jednotka, můžete tak činit i sami – pokud po tom ovšem někdo touží, měl by rovnou sáhnout po manuální skříni… Budete-li jezdit zvolna a plynule, jak se s automatem sluší a patří, žádný problém nenastane.
SNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ
S Kiou Stonic jsem jezdil hlavně po městě a musím říct, že podvozek tady funguje na tak malé auto výborně. Byl jsem opravdu mile překvapen, jak hravě si poradí s obrubníky, příčnými prahy, i výmoly hlavního města. Ne, že by jste snad necítili povrch, po němž zrovna jedete, drobnému drncání neprospívají ani sedmnáctipalcové disky, ale není to nic hrozného, natožpak rušivého. Opět musím vzpomenout na Xceed, jeho jízdní komfort ve městě rovněž předčil má očekávání, v Koreji opravdu musí mít kvalitní inženýry.
Město zvládá na jedničku, jaký je Stonic na dálnici? Tady působí jako o třídu větší auto, je stabilní a pohodlný, snad jen aerodynamický hluk je trochu nepřijemný. Na okreskách mě pak překvapil zdaleka nejvíce. V zatáčkách je podvozek dost tuhý, řízení solidně komunikuje, to nejlepší je ale lehkost, s jakou se pohybuje, ne nepodobná japonským autům z devadesátých let.
HBITÝ A DOSPĚLÝ ČLEN RODINY
Druhá dekáda jednadvacátého století se možná mnohým fanouškům motorismu jeví jako doba temna. Já říkám: „Neházejte flintu do žita“ – dejte tomu šanci. Mohlo by se zdát, že nával suv, crossoverů a hybridů bude peklo, testovaný hybridní crossover však nadevše dokazuje, že nové nemusí vždycky znamenat špatné.
KIA Stonic je velice povedený malý crossover, vyjimečný především tím, jak dospěle se chová. Je stejně schopná, jako vetší XCeed, jen je prostě o kus menší. Nedělá kompromis ve výkonu, ani jízdních vlastnostech, klidně zvládne daleké cesty, i „hopsání“ po městě, přitom i s automatem je velmi asketická.
Nebál bych se ani základního modelu za 360 tisíc, já osobně bych však musel mít automat, který vyjde na 450, testovaný hybrid by stál 514 tisíc korun.
