Test Opel Zafira Life 2.0CDTi Elegance: Když jí kila navíc sluší

Auta stále rostou. Klade se čím dál větší důraz na bezpečnost cestujících, deformační zóny, komfort… A dvacetiletý Opel Astra byl prostě menší, lehčí a celkově subtilnější, než Astra současná. Jenže co se to stalo se Zafirou?!

Opel Zafira byl na přelomu milénia jedním z etalonů kompaktních MPV – taková Dacia Lodgy tehdejší doby. Levné auto s rozměry osobáku do kterého naskládáte i početnější rodinu (až sedmičlennou). V této podobě se pak (v celkově třech generacích) prodávala Zafira až do roku 2019, kdy ji nahradila testovaná Zafira Life.

Kdo jsi a co jsi udělala se Zafirou?

Po tom, co koncern PSA v roce 2017 odkoupil od GM jejich evropskou divizi (Opel + Vauxhall), bylo potřeba dostat Opel zpátky do černých čísel. Dřív by se řeklo, že se „přeznačkuje“ některý ze sesterských modelů; dnes se tomu vznešeně říká: sdílení koncernových platforem. Tuhle tématiku jsme ostatně nakousli například už při testu SUV Opel Grandland.

Zafira se tedy ve své čtvrté generaci změnila z kompaktního MPV na plnotučnou dodávku. Zařadila se tak po bok svých sourozenců, kterými jsou Peugeot Traveller, Citroën Spacetourer a Toyota Proace. Jednotlivé modely se od sebe liší zejména v přední části (světla, maska chladiče, nárazník) a mírně potom v interiéru, skladbou jednotlivých výbav… My jsme k testu dostali Zafiru v kratší variantě (takzvaná velikost „M“ – „eLko“ má o cca 35cm delší zadní převis) a nejvyšší výbavě Elegance. Pod kapotou Zafiry je v nabídce jediná pohonná jednotka – naftový dvoulitr – ve dvou výkonových variantách. V testovaném voze v silnějším provedení (130kW/177k), spojovaném vždy jen s osmistupňovým automatem.

Jak to vypadáš?!

Když jsem Zafiru vyzvedával, tak jsem si kromě již zmiňovaného „Ty jsi ale narostla!“ musel říct taky „Ty v té oranžové vypadáš ale skvěle!“. Možná je to jen můj osobní názor, možná (tmavě) oranžová metalíza na autě těchhle rozměrů může vypadat trochu nepatřičně, ale moc mě to baví.

Samotné tvary Zafiry už nijak extravagantní nejsou. Příď působí mohutně (je to prostě dodávka), ačkoli motor jako takový je usazený dost nízko. Dvojitý prolis na blatnících pak rozbíjí monotónnost velkých ploch. Do zadních řad se nastupuje posuvnými dveřmi (od výbavy Edition na obou stranách), které jsou v testovaném voze bezdotykové. Otvírat je pak můžete také tlačítkem od řidiče, případně dálkově na klíčku. Velmi pohodlné a velmi návykové. V zadní části je pak do prolisu v blatníku zapracované i víčko sedmdesátilitrové nádrže. Do zavazadlového prostoru se pak vždy vstupuje nahoru výklopnými dveřmi. S těmi je potřeba počítat zejména při parkování. Ani ne tak kvůli výšce (otevírají se přibližně do roviny se střechou), jako kvůli prostoru za autem. S téměř metr a půl dlouhými vraty tak můžete zapomenout na parkování podél stěn garáží obchodních center, stejně tak na těsné parkování do řady stojících aut. Pokud by přecijen nebylo zbytí, lze otevřít samostatně jen zadní okno – na dno kufru je to pak ale docela hloubka, takže při ukládání křehčích věcí si ta vrata přecijen raději otevřete.

Mohlo by vás zajímat:  TEST Opel Zafira 2.0 CDTI

To je ale kancelář!

V interiéru vás přivítají kožená sedadla v uspořádání 2+3+3. Vpředu se ve vás tak mísí pocit, že sedíte v běžném osobáku (dvě pohodlná samostatná sedadla) s pocitem, že řídíte autobus (vysoký posez, samočinné otevírání bočních dveří a ulička mezi předními sedadly). Ve skutečnosti je ale všechno příjemně po ruce. Před sebou máte stavitelný, multifunkční, kožený volant, za ním „pádla“ pro manuální řazení a o kousek níž pak ovladač tempomatu/omezovače rychlosti. Přístrojový štít je analogový, dobře čitelný s displejem palubního počítače – aktuální rychlost se pak promítá na head-up displej. Nalevo od volantu zaujme volič režimů ESP. Na středovém panelu se také nekoná žádná divočina – opět byl prakticky beze zbytku převzat od koncernových sourozenců. Displej navigačního systému s několika analogovými tlačítky po stranách – samozřejmostí je podpora Apple CarPlay/Android Auto. Pod ním zajímavě řešené ovládání dvouzónové automatické klimatizace, startovací tlačítko, přihrádka na telefon/doklady zásuvky 12V/USB a nakonec – otočný volič automatické převodovky. Trochu nezvyklé, ale nakonec vcelku pohodlné, až jsem si ke konci testu říkal, proč to takhle nemají všechny automaty…

V palubní desce potěší množství přihrádek – před spolujezdcem osvětlená a chlazená. Na druhou stranu kapsy ve dveřích jsou sice hluboké, a pojmou bez problému dvoulitrovou PET lahev, bohužel se k ní ale dostanete maximálně při zastávce na odpočívadle. Kapsy jsou totiž poměrně nízko a za jízdy z velké části zakryté sedadlem.

Posaďte se u nás!

Přední sedadla jako taková sice nedisponují nějakým extrémním bočním vedením, ale na polykání dálničních kilometrů jsou jako dělaná. Nabízí přiměřený poměr tuhosti a pohodlnosti, doplněný loketní a bederní opěrkou (jak u řidiče tak u spolujezdce). V chladnějších dnech oceníte třístupňové vyhřívání, přičemž ani na nejvyšší stupeň není výhřev nepříjemný (narozdíl od některých vozů koncernu VW). Masážní funkce je jen takovou třešničkou na dortu. Samozřejmostí pak je, že obě sedadla jsou plně elektricky nastavitelná.

Mohlo by vás zajímat:  TEST Škoda Fabia Combi

V zadních řadách jsou pak sedadla v konfiguraci 2+1 se samostatnými sedáky a jednotlivě nastavitelnými opěradly. Obě zadní řady se kromě posuvu dají také vyjmout a zavazadlový prostor pak svým objemem atakuje pět krychlových metrů. Číslo vskutku impozantní, ale v základním objemu je (pravda, máme v testu kratší verzi) zavazadelník skoro zanedbatelný. Maximálně týdenní nákup pro celou rodinu, případně pár batohů na výlet. Pokud byste tedy často plánovali dovolenkovat s plně obsazeným autem, rozhodně volte „velikost L“ – jak již bylo řečeno na začátku, celý rozdíl je totiž v zadním převisu – přímo se tedy promítá do objemu zavazadelníku.

V interiéru stojí za zmínku také audiosystém s deseti reproduktory, zásuvka na 220V pod sedadlem spolujezdce, dálkově ovládané nezávislé topení Webasto nebo výdechy klimatizace i nad zadními sedadly. Není tedy potřeba čekat, než se celé auto „vytopí odpředu“.

Do nekonečna a ještě dál – tedy vlastně v rámci okresu

Test Zafiry bohužel padl do doby, kdy člověk nesměl bez dostatečně dobrého důvodu (případně mixu drzosti a kreativity) opustit okres. V mém případě se na(ne)štěstí jednalo o matičku Prahu. Představa manévrování s bezmála pětimetrovou dodávkou uličkami Nového Města mě trošku znepokojovala… Naštěstí má ale Zafira senzory vpředu i vzadu (vzadu doplněné i kamerou). A oněch 5 metrů+ má dneska taky každá druhá luxusní limuzína. Ani za městem pak Zafira neztrácí své kvality. V zatáčkách jí napomáhá mírně nižší těžiště a dobře naladěný podvozek. Zafira díky němu není ani přehnaně uhoupaná, ani tvrdá a uskákaná (jako umí být zejména nenaložené dodávky v užitkových verzích). Na dálnici se pak i v plném obsazení snadno vyhoupne na dálniční limit a pokud zrovna meškáte check-in na Chorvatské riviéře, umí díky dostatku výkonu velmi komfortně pospíchat i daleko nad povolenými rychlostmi. Motoru a podvozku pak zdatně sekunduje také osmistupňový automat, který řadí naprosto hladce. Pádla pod volantem tak využijete maximálně při zpomalování, když si chcete přibrzdit motorem.

Celkově hodnotím Zafiru jako výborného společníka pro početnější rodiny. Ceníková cena testovaného vozu sice atakuje 1,3 milionu, ale Opel za to nabízí opravdu hodně muziky. A navzdory stigmatu, které si s sebou může nést z područí GM, má teď Opel pod vedením koncernu PSA slušně našlápnuto.

 

Foto: Autor