Jel jsem udělat velký nákup do nedalekého supermarketu a už z dálky jsem viděl, že parkoviště je naprosto plné. Asi jsem nebyl jediný, kdo měl stejný nápad. Po několika minutách kroužení jsem konečně našel jedno volné místo. Nebylo to ideální, protože auto vedle stálo přímo na čáře a nezanechalo moc místa. Tak jsem začal přemýšlet, jestli tam mám nebo nemám zajet. Nechtělo se mi znovu další minuty kroužit po parkovišti, takže jsem tam zajel.
Nebylo to napoprvé, trochu jsem se musel přizpůsobit, ale povedlo se. Dal jsem si záležet, abych byl opravdu přímo ve středu parkovacího místa. Bylo to trochu těsné, ale já stál přesně ve středu svého parkovacího místa, takže jsem se cítil v právu. Byl jsem dveřmi spolujezdce úplně těsně toho vedlejšího auta, co parkovalo na čáře. A on tam měl dveře řidiče. Ale bylo mi to jedno, já stál tak, jak jsem stát měl. Když jsem vystoupil a zamykal auto, přistoupil ke mně majitel toho vedlejšího vozu. Byl zřetelně naštvaný a začal mi nadávat, že jsem ho zablokoval a nemůže se dostat do svého auta.
Bylo vidět, jak je podrážděný, ale já jsem mu odpověděl, že může vlézt do auta třeba přes kufr, nebo přes dveře spolujezdce. A ať se podívá na čáry, protože já parkuju správně. On byl ten, kdo parkuje špatně, tak ať si to vyřeší. A protože jsem nechtěl situaci dále gradovat, a o moje staré auto mi zase až tak nešlo, tak jsem jsem odešel do supermarketu. Když jsem se vrátil s plným vozíkem, vedlejší auto už tam nestálo. Zřejmě si majitel nějak poradil. Ostatně, co mu také zbývalo.
Vím, že jsem udělal naschvál, trochu jsem se cítil i provinile. Ale zároveň jsem se cítil i v právu. Byl jsem to totiž já, kdo parkoval podle pravidel. Kdo byl přesně ve středu „svého“ parkovacího místa. To ho doufám naučí, že je mnohdy lepší zaparkovat na dvakrát až třikrát, srovnat auto správně, protože je to pořád pohodlnější, než lézt do auta jinudy než dveřmi.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
