Moje současné pobláznění mi velí zpracovat historii kultovního britského vozítka. Legendární vůz, trojnásobný vítěz Rallye Monte Carlo a dopravní prostředek Mistra Beana si to prostě zaslouží. Třeba i proto, že je dodnes ceněn za své vytříbené jízdní vlastnosti.
Na začátek příběhu je ale nutné vrátit se do roku 1959, kdy byl Sir Alec Issigonis pověřen úkolem vytvořit malý, levný, ale plnohodnotný automobil do města. Údajně tehdy Alec posadil své kolegy na zem a pak je obkeslil křídou, aby určil výsledné rozměry automobilu. Je jasné, že u tak malého vozu tedy musel být každičký milimetr maximálně využitý. Díky tomu je motor vpředu napříč a chladič má na straně. Navíc pohání přední kola, aby nebylo potřeba věnovat drahocené milimetry v prostoru přenosem pohonu dozadu. Jistě, dnes je tato koncepce běžná, ale v roce 1959 to byla taková malá revoluce. Do té doby se motory umisťovaly podélně a poháněly zadní kola. Nezvyklé bylo v é době i použití samonosné karoserie.
Dobře využít vnitřní prostor znamenalo i umístit kola do rohů vozidla. To sebou navíc přineslo i skvělé jízdní vlastnosti, které jsou dodnes oceňované. Co naopak běžným uživatelům vadilo, to bylo tvrdé odpružení. Místo klasických pružin jste v podběhu našli gumové kužely. Vzhledem ke stížnostem se však od roku 1962 montovalo hydrolastické odpružení, které bylo o něco měkčí. Toto řešení ale vydrželo jen 9 let, pak se opět na scénu vrátily zmíněné kužely, které znamenaly nižší výrobní náklady. Pokud se vrátíme ke kolům, Alec Issigonis si představoval osmipalcové ráfky, ovšem firma Dunlop na ně odmítala vyrábět pneumatiky. Nakonec tak došlo ke zvětšení rozměru na deset palců. V dnešní době si ani neumíme představit, jak nepohodlné mohlo Mini s menšími koly a na tvrdém odpružení být.
Na voze bylo zprvu kritizováno i nezvyklé otevírání víka zavazadlového prostoru směrem dolů. Issigonisova vize však byla, že pokud povezete rozměrnější předmět, bude moci být na víku položen a budete jej moci lépe uchytit. Okna byla posuvná a vzniklým otvorem musela projít láhev ginu značky Gordon. Jinak se kromě základního… No, řekněme že hatchbacku. Takže kromě něj se vyráběla řada dalších karosářských verzí. Combi, kterému se říkalo Mini Morris Traveller nebo Austin Mini Countryman, z něj odvozená dodávka a také užitkový Pick-up. A pak tu byl Mini Moke, který byl původně koncipován jako vůz pro armádu. Dnes ho ale spíše potkáte na francouzské riviéře, protože výborně funguje jako plážové vozítko.Armáda měla mít dva motory a pohon všech kol, který se ovšem k civilistům nedostal. Vznikaly také verze Riley Elf a Wolseley Hornet s jinou přední částí a stupňovitou zádí.
V roce 1969 se poprvé objevilo slovo Mini jako označení značky. Tehdy také prošel vůz druhým faceliftem, který měnil například mřížku chladiče a zvětšovalo se zadní okno. Také panty dveří byly nyní schované a okno stahovací. Mini pak procházelo mnoha modernizacemi, až jeho výroba skončila se sedmou verzí v roce 2000. A kromě Velké Británie se jeho výroba přesunula i do mnoha dalších zemí. Ani časté změny vedení britského koncernu, či věčné slušování značek, nepřineslo malému vozítku zkázu, spíše naopak. Původně měl Mini nahradit na jeho základech postavený Clubman s jinou přední částí. Tato verze byla bezpečnější a lépe vybavená, ale srdce zákazníku si nezískala. Nakonec ani další pokus nahradit miníka vozem Austin Metro se nesetkal s úspěchem. Naopak různé akční verze a speciální modely si našly řadu zájemců. Již dříve jsme vám například představili typ ERA Mini Turbo. V poslední dekádě už motory měly vstřikování paliva místo karburátoru, při poslední modernizaci v roce 1996 se řidič dočkal i airbagu. Také se objevil originální kabriolet. Od roku 2001 bylo Mini nahrazeno moderními retro vozy, které patří pod značku BMW.
Hlavním objektem tužeb nadšených řidičů však byly sportovní verze Cooper. Konstruktér formulí John Cooper si totiž malé vozítko kvůli výtěčným jízdním vlastnostem velmi oblíbil, ale rozhodl se pomoci jeho výkonům. Sériový motor 848 ccm s výkonem 25 kW nahradil agregátem o objemu 997 ccm s výkonem 41 kW a vytvořil tak model Mini Cooper. Ten se na trh dostal v roce 1961. Ve finální verzi se objem motoru dostal až na 1275 ccm s výkonem 56 kW, který dokázal jet až 160 km/h. Vůz byl velmi vhodný pro závody rally i pro soupeření cestovních automobilů na okruzích. Pro lepší výkon měly dvojité karburátory SU a kotoučové brzdy na předních kolech. To už ale mluvíme o verzi Mini Cooper S.
Největším trumfem byly tři vítězství na slavné Rally Monte Carlo v letech 1964 (Paddy Hopkirk/Henry Liddon), 1965 (Timo Mäkinen/Paul Easter) a 1967 (Rauno Aaltonen/Henry Liddon). Ve skutečnosti byly vozy Mini nejrychlejší i v roce 1966, ale tehdy došlo ke kontroverznímu rozhodnutí pořadatelů, které v cíli vozy Mini diskvalifikovali ve prospěch vítězství domácího Citroënu. Mini se objevilo i na Monte Carlu 1968, kdy Hopkirk s Crellinem dojeli na páté pozici.
Mini získalo neuvěřitelně kultovní status a dodnes jde o jedno z nejikoničtějších aut. Dovedete si představit, že by Mr. Bean měl jiné vozidlo? Že by se dala Loupež po italsku provést s jiným vozem? Znáte jiné auto, které vlastnili Enzo Ferrari, závodník Niki Lauda, členové kapely Beatles, zpěvák Freddie Mercury, herci Steve McQueen, Paul Newman, Clint Eastwood a Peter Sellers, herečka Drew Barrymore, modelky Twiggy a Kate Moss, královna Alžběta II. její sestra princezna Margaret a syn princ Charles? Není divu, že v ankete Car od the Century skončilo Mini na druhém místě za Fordem T. Celkem se vyrobilo více než 5,5 milionu britských knedlíků. A já neznám člověka, který by ho alespoň kousíčkem svého nitra nechtěl.
Foto: AutoWP
