Když k tomu přicházím poprvé, přeju si být mladá plavovlasá dívka v růžovém outfitu. Pak bych totiž test mohl začít slovy „Bože, to je ale roztomiloučký!„. Jenže se svou neoholenou tváří jsem asi stejná zpěvačka jako vítěz Eurovize, takže budu muset vymyslet něco jiného.
Morris Minor je malý rodinný automobil s motorem vpředu a pohonem zadních kol z Velké Británie, který se vyráběl od roku 1948, kdy nahradil Morris Eight, do roku 1971 ve třech verzích. Celkem vzniklo 1 368 291 vozů, než jej nahradil modernější typ Marina (to je ten, který v Top Gearu často dostane čepici z klavíru). Mimochodem, jednalo se o první britský vůz, kterého vzniklo více než milion exemplářů. Kromě Británie se montoval i v Austrálii a na Novém Zélandu. Za jeho vzhledem stojí Sir Alec Issigonis. A pokud vám vůz přijde poněkod neproporční, třeba je to tím, že je stejně široký jako vysoký (1524 mm). Původně se vyráběl jako dvoudveřový sedan a kabriolet, od roku 1950 se do výroby dostal i čtyřdveřový sedan a o další dva roky později i kombík, dodávka a pickup. Ideou byl rodinný vůz s malými vnějšími rozměry a dostatečným vnitřním prostorem, který by se výborně ovládal. První verze MM se vyráběla do roku 1952, pak byla takzvaná Series II a nakonec se v roce 1956 objevil Minor 1000, který tu máme dnes. Těch vzniklo celkem 847 491. V roce 1956 prošel vůz něčím, čemu dnes říkáme facelift, kdy byl zvětšen objem motoru a místo děleného čelního skla bylo na voze jediné panoramatické. V roce 1961 dostal místo výklopných páček klasické blikače.
Když k němu přicházím, působí na mně hodně staře i přes to, že IFA F9, kterou jsme vám představili v naší rubrice dříve, je starší. Ale Ifa měla aerodynamickou karoserii, kdežto Minor vypadá dost starosvětsky. Vystouplé blatníky, zkosený kufr a směrem dopředu zužující se kapota prostě nevypadají tak moderně jako východoněmecký vůz. Když pominu vzhled, zjišťuji, že se mi vlastně hodně líbí. Je malý, opravdu maličkatý, vypadá spíš jako dětské šlapací autíčko. Kdybyste dali dozadu madlo a nechali to u supermarketu, začnou tam lidi cpát děti jako do těch nákupních vozíků. Zkrátka se mi musí líbit, mám rád maličké vozy, které si na nic nehrajou. Tady vám nebude nikdo tvrdit, že je „malý velký„. Tohle auto je malé a můžete být rádi, že se do něj vměstnají dva dospělí a dvě děti. Prostě ideální anglická poválečná rodina, která do kufru dá košík s jídlem (a mátovým sosem) a vyrazí na piknik.
Už jsme si řekli, že místa uvnitř moc není, ale na přední sedadlo se dvoumetrový dlouhán vejde. Ano, hlavu máte těsně pod stropem a nohy opřené o podběh kola, ale jste tam a sedíte. A navíc se vám kolena vejdou pod palubku, což dnes v kategorii městských vozů také není samozřejmost. A dokonce je tu i kastlík. Tedy kastlík, dvě díry do palubky před řidičem i spolujezdcem. Bohužel nezavíratelné, takže cennosti tam raději nenechávejte. To víte, tenkrát ještě mobily a navigace neměli. Nečekejte ani moc pohodlí, sedáky i opěradla jsou krátké a boční opora je nulová. Ale tentokrát nejsme ve sporťáku, tak na to berme ohled. A zadní sedadla? Tak pokud nejste děti, jsou skoro za trest. I když v rámci pomsty mohli všichni ti malí Johnové a Lucy nohama dát rodičům jasně najevo, co si o jejich autě myslí. Okopávat nožičkama záda osob sedících vpředu je totiž velmi snadné. Ale tak Mercedesy třídy S mají také masážní sedadla… Jinak je interiér hezky barevný a celkem ladí s odstínem karoserie. Kufr je schovaný vzadu pod klenutým víkem. Jeho podlaha je ale výše než spodní nakládací hrana. Ve spodní části je umístěné náhradní kolo.
Když usedám na to nejdůležitější místo vpravo, mám smíšené pocity. Ano, čtete správně, vpravo! Tohle je skutečně britský automobil, takže má i volant na té „pravé“ straně. No pecka, druhé auto s volantem vpravo v životě a hned je starší než já a má manuál. Ale kdo se bojí, nesmí za volant, takže směle do toho. Je tady hodně velký volant a já mám skoro jako vždy problém vsunout nohu pod ním. Když se konečně nasoukám, tak mám pocit, že je všechno blízko. Až moc blízko, řekl bych. Můj dech skoro orosí čelní sklo. No alespoň je z auta skvělý výhled do všech stran. Tedy do všech, marně pátrám po zpětných zrcátkách, prostě tu nejsou. Zadní sklo je tedy dost velké, ale zkrátka musíte otáčet hlavu. Uprostřed palubky je velký tachometr jako u Mini a vypadá senzačně. Skoro se mi chce použít slovo retro, ale tohle je staré doopravdy. S Mini má ostatně Minor společného více. Abychom si rozumněli, myslím staré Mini, ne to současné od BMW. Tento litrový motor totiž našel domov i pod kapotou klasického „knedlíku„. Auto je díky němu hodně živé a agilní. Také váží je 775 kg, takže s ním malý agregát nemá příliš práce.
Spojka zabírá až dole, nesmíte se bát ji pořádně sešlápnout, pak si uvědomit, že řadit budete levou a jedničku máte od sebe. A vlastně není tak těžké si na opačné řízení a řazení zvyknout. Také jsem ale samozřejmě nejel v ostrém tempu. Je možné, že kdyby člověk jel skutečně ostře, tak místo řazení bude chňapat po dveřích. Já jsem si na divočejší jízdu netroufl, ale svižný Minor celkem je. I když… možná to má něco společného s tím, že při třicítce se mi zdálo, že jedeme tak 70 km/h a neustále jsem ukazatel podezříval, že je v mílích. Fráze „na tachu 50 a v očích smrt“ konečně nabrala reálné obrysy. Za tímto dojmem také stojí miniaturní rozměry, protože máte neustále pocit, že sedíte v hračce. Malinké okno, malinké dveře, malinký motůrek pod malinkou kapotou, se kterou se bojíte pořádně třísknout (ale musíte, jinak se nezavře). Neustále jsem měl pocit, že brzdy fungují na principu díry v podlaze, kdy přitlačujete podražku přímo na pneumatiku. Možná ani to ne, protože brzdy jsou přímo tragické. Pokud vám něco vběhne nebo vjede do cesty, smiřte se s tím, že umřete. Můžete zadupnout ten správný pedál, ale auto to zbrzdí stejně, jako kdybyste zvýšili aerodynamický odpor rukou vystrčenou z okna. Přitom ale okamžitě začnete toužit jezdit s vozem rychleji, protože má malé náklony v zatáčkách a je ovladatelný a čitelný.
Koupi veterána Morris Minor vám tak mohu jedině doporučit. Je neokoukaný, celkem dobře jezdí a má i jistou dávku praktičnosti. A navíc je to správný adrenalin, takže i chlapácké auto.
Na závěr se zeptáme majitele na několik otázek:
Proč jste si vybral zrovna tohle auto, byl to váš dlouhodobý sen, nebo rozhodnutí okamžiku?
Je to malé sympatické anglické autíčko.
Jak těžké bylo tenhle vůz získat?
Vydražil jsem ho na Aukru.
Jak se s autem žije v běžném provozu? A máte ho pro radost nebo na denní používání?
Je samozřejmě pro radost, díky své velikosti a velkým proskleným plochám není problém v provozu.
Jaký byl nejzajímavější zážitek s tímto autem?
Samotné pořízení vozu.
Plánujete na něm nějaké úpravy či opravy?
Trochu vyvařit a opravit interiér.
Jaký je váš největší motoristický sen?
Jaguar XK120.
Za zprostředkování testu děkujeme webu Veteráni na Truc
