TEST Moskvič 2140

TEST Moskvič 2140

Je hnusné sychravé ráno a já se probírám kelímkem velmi zvláštní kávy, která možná kávou ani není. Vůbec ale nemám pokaženou náladu, protože mě čeká zase jednou výjimečné svezení. Poprvé budu totiž pilotovat pravé a nefalšované „Leninovy sáně„.

Tato zvláštní přezdívka je u nás vyhrazena vozům z moskevské automobilky AZLK. Pokud vám ta zkratka nic neříká (ale Rusové je prostě tenkrát milovali), pak vězte, že jde o vozy Moskvič. Automobilka byla založená v roce 1929 jako Státní automobilový závod Komunistické internacionály mládeže, což také něco říká o době vzniku. Původně vyráběla v licenci vozy Ford, později nákladní automobily GAZ, které z vozů Ford vycházely. Prvním vlastním vozem pro socialistického občana byl KIM 10. V roce 1945 došlo k přejmenování automobilky na Závod malolitrážních automobilů a později se ještě na začátek názvu dostalo slovo Moskevský. Prvním vozem s novým názvem byl Moskvič 400. Originalitu nečekejte, byl to vlastně Opel Kadett, jehož výrobní linku si sověti zabavili coby válečnou kořist a převezli do Ruska, kde tento buržoazní vůz nechali montovat politickými vězni. Teprve v roce 1956 se rozeběhla výroba prvního vlastního typu – modelu 402, který později dostal název 407 a ještě později 403. Ano, s názvy to bylo u Moskvičů vždy tak trochu složitější. Svoje specifické označení měly totiž nejen jednotlivé modernizace, ale také všechny karosářské varianty.

V roce 1964 se objevil nový hranatý sedan Moskvič 408, který o tři roky později dostal bratříčka – typ 412 s novým motorem. Další zmatení nastalo v roce 1968, kdy se automobilka přejmenovala Automobilový závod Leninského Komsomolu. Stávající vozy byly modernizovány a přejmenovány v roce 1976 na 21382140. A právě 2140 nás bude dnes zajímat. Vyráběl se až do roku 1988, než jej nahradil model 2141 známý pod jménem Aleko. Upuštění od číselného názvu ale automobilce štěstí nepřineslo a dnes už vůbec neexistuje. Ale stejně by se zase přejmenovala. Typ 2140 se na některých trzích prodával jako Moskvič 1500. Oproti automobilům Lada vynikal modernějším motorem, ale zase byl v nevýhodě se zastaralou karoserií. V roce 1982 proběhlo něco jako facelift, kdy se ztratily chromové doplňky a byl přepracován interiér. Kromě toho se do vozu začaly montovat lepší tlumiče, přední brzdy a stabilizátor.

Námi vyzkoušený Moskvič 2140 hned na první pohled zaujme závodním vzhledem. Nápadná oranžová barva a černá kapota může být neznalými považovaná za necitlivý tunerský zásah, ale fandové rally si jistě vzpomenou na takto zbarvené Moskviče 408, které startovaly po celé Evropě v továrním týmu Avtoexport. Je ale pravdou, že skutečné závodní vozy měly kapotu matně černou, zatímco tento kousek má klasický lesklý lak. I tak ale vypadá velmi dobře. Najdeme tu i přídavné dálkové světlomety s kryty Hella a rozšířené lemy blatníků. Na přední blatníky se navíc přestěhovala zpětná zrcátka. Chybět nemohou ani polepy – staré logo Barum, Mototechny a nápis Moskvitch Avtoexport. Jako celek vypadá vůz celkem agresivně a budí dojem, že by mohl hned odstartovat do nějaké erzety. Ona je to tedy v podstatě pravda.

I když dnešní závodníci by asi váhali, zda vyrazit na trať s kompletním interiérem. Jenže to dříve až tolik nevadilo a zadní sedadla v závodním voze bývala zcela běžná, stejně jako absence bezpečnostního rámu. Dokonce prý vzadu sedával další člen posádky a udržoval balanc. Přední sedadlo je namontováno napevno, ale naštěstí je řidič stejně vysoký jako já, takže se za volant vejdu. Věnec má optimální tloušťku a střed volantu je z měkčeného plastu s logem AZLK v azbuce. V zorném poli vidím i trojici ukazatelů, z nichž nejdůležitější místo zaujímá tachometr. Na palivoměr jsem raději moc nekoukal, protože ručička neustále lítala z jedné strany na druhou. Ve střední části je dobové autorádio, které se také velmi dobově chová. Moderní stanice odmítá naladit, takže buržoazní hit hraný na elektrickou kytaru si v autě neposlechnete. Máte na výběr country nebo Český rozhlas. Případně můžete poslouchat nějakou maďarskou stanici, kterou ve vedle stojícím moderním autě nenaladím, ačkoliv se snažím sebevíc. Vot kakaja ťochnika.

Sedadla jsou sice pohodlná, ale o nějaké opoře nemůže být ani řeč. To samozřejmě značně ztěžuje závodění, takže majitele celkem obdivuji. Vzadu se vejde pohodlně dospělý člověk, jen při delší cestě asi nebude moc nadšený. Nedostatkem prostoru trpět nebude, místa je tu dost, ale ta pozce příliš přívětivá není. Také do kufru naložíte dost věcí, ale hlavně musíte vzít kladivo. Tím se přeci starší auta spravují nejlépe. A rozhodně nenechávejte doma rezervu, zátěž hnané nápravy se vždy hodí. Hrdlo nádrže je umístěné pod výklopným víčkem s SPZ na zadním čelu a alespoň u pumpy neřešíte, ze které strany jet ke stojanu. Přední kapota se vyklápí dopředu a je zajímavé, že nemá žádnou pojistku. Tady dřímá zážehová patnáctistovka, která vychází z agregátů BMW.

Mohlo by vás zajímat:  TEST Citroën Saxo VTS

Nejlepší zážitek s Moskvičem je ale samotná jízda. Když jsem byl poučen o řízení, tak jsem málem nechtěl jet. Ale nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme… a už hmatám po klíčku. Ouha, je vlevo, jako u Porsche. Jedničku nacházím snadno a pomalu se rozjíždím. Nebo možná spíš rozskákávám, protože auto potřebuje víc plynu. Dnes je vše citlivé, ale tady se nesmíte bát na to pořádně šlápnout. Dvojka se také řadí snadno, jen je to celkem hodně vzadu, stejně jako čtvrtý převodový stupeň. Máte skoro pocit, že kulisa končí až u zadních sedadel. Jenže pak přichází kritický moment, kdy je potřeba zařadit trojku a nastává problém. Trojka je totiž trochu vpravo a dopředu. Ale ne zas moc vpravo, tam už je zpátečka. Ale když se s autem sžijete, najdete třetí stupeň hned. Mně se to tedy nedařilo, neustále to probíhalo tak, že jsem vyřadil ze dvojky, provedl několik pokusů najít trojku a když už sem to chtěl vzdát a vrátit se ke dvojce, protože vůz spomalil, tak se povedlo drážku najít a mohli jsme jet dál.

Jízda je houpavá a příjemná. Přes nerovnosti se přenášíme hladce, jen příčné nesmysly, jako jsou retardéry, mohou vozu vadit. Já osobně jsem si musel zvyknout, že plynu se nesmím bát. Když na něj šlápnu víc než bych chtěl, je to spíše dobře. A také šnekové řízení není nejpřesnější, takže to, jak máte zatočená kola, poznáte až podle toho, kam vůz jede. Navíc máte perfektní výhled ven, respektive měli byste v běžném Moskviči, ale zde mě poněkud limituje clonítko na čelním skle. A také si musím dávat pozor na pedály, protože v první chvíli vůbec necítíte, že je sešlapujete. To je nemilé zejména u spojky, která zabírá úplně nahoře. Ovšem po chvilce za volantem si zvykám na všechny ty výjimky a přijde mi, že s Moskvičem už si rozumím. Sice bych s ním asi nevyrazil bezstarostně napříč Evropou a rozhodně bych se bál hledat jeho závodní limity, na rozdíl od majitele, ale na běžné popojíždění by to nemuselo být úplně špatné auto.

Když z Moskviče vystupuji, jsem rád, že jsem byl obohacen o další zkušenost. Není to nejlepší auto, se kterým jsem jel, ani nejcharizmatičtější, ani nejcoolovější, ale je celkem fajn. Hlavně v našich zeměpisných šířkách vám na srazu veteránu mezi těmi škodovkami dá pocit jisté výjimečnosti. A to se přece u veteránů cení, ne?

Bylo by ovšem na místě doplnit jednu příhodu. Uběhlo pár týdnů po vzniku tohoto článku a fotek a já jsem navštívil Rallye Berounka Revival, kde jsem absolvoval jednu Show Section coby spolujezdec. Do té doby jsem si neuměl představit, že se s tímhle vozem dá opravdu závodit a ani tato zkušenost mi to vlastně pořádně neosvětlila. To, že lze třetí stupeň zařadit, když víte, kde je, to už jsem věděl. Ovšem že se dá s těžkým vozem s vysokým těžištěm ostře projíždět zatáčky s tak obrovskými náklony zcela popírá fyzikální zákony nabyté ve škole. Nejzajímavější z celého zažitku byl asi poznatek, že i závodění v Moskviči má jistou míru komfortu. Písecký okruh totiž znám docela dobře a vím, že řada vozů (včetně mého) má s přejížděním vyšších obrubníků problém. Ne tak tenhle ruský sedan, který se přes ně i při vyšších rychlostech dokázal přenášet se svou houpavou grácií. Stále to nemůžu pochopit, a tak o to více musím uznávat všechny, kteří s Moskviči, ať už dříve nebo dnes, závodili.

Mohlo by vás zajímat:  Test Toyota C-HR: Vylepšilo se kritizované, dokonalý obal zůstává

Na závěr se zeptáme majitele na několik otázek:

Proč sis vybral zrovna tohle auto, byl to tvůj dlouhodobý sen, nebo rozhodnutí okamžiku?

Určitě rozhodnutí okamžiku, jelikož jsem k autu přišel doslova jak slepý k houslím. Je to ale na delší povídání, každopádně stojí za zmínku můj guru pan Skalický, který za vším stojí a jsem mu za tto všechno, co jsem za poslední dva roky díky Moskviči zažil, neskutečně vděčný.

Jak těžké bylo tenhle vůz získat?

Těžké… Stačilo být ve správný čas na správném místě mezi správnými lidmi. Zázraky se přeci jen dějí.

Jak se s autem žije v běžném provozu? A máš ho pro radost nebo na denní používání?

Žije se s ním vskutku dobře, když si odmyslíme tu spotřebu. Jak ve městě, tak na okreskách se člověk neztratí. Dálnice jsou ale poněkud méně shovívavé. Mám ho samozřejmě především pro zábavu, ale když je třeba, ani výletu do zahraničí bych se nebál – nikdy mě nikde nenechal.

Jaký byl nejzajímavější zážitek s tvým autem?

To není jednoduché říci, mám s ním spoustu super zážitků, ať ze závodů, srazů nebo z dojíždění do práce, kdy jsem si raději připlatil za benzín, než se tlačit v MHD. Každopádně mi utkvěly v hlavě tři momenty. Především jsou to starty na Václavském Náměstí během Rallye Praha Revival, kdy se sejde pomalu celé ruské obyvatelstvo Prahy, aby s nostalgií zavzpomínalo na dřívější slavné doby sovětské automobilky. Další je z letošní Rallye Berounky Revival, kdy se mi povedlo Ragulina poslat na dvě kola v písecké SS a v cíli za mnou chodili lidé, že si toho blázna, co jezdí po dvou, musí vyfotit. No a nakonec jsou to mé „hodiny“, opět při Rallye Berounka (tentokrát ale před rokem), kdy při mě stáli všichni svatí a vešel jsem se do retardéru, vyjel pozadu a dobrzdil těsně před betonovou zdí. Tehdy mi otec, jakožto spolujezdec, dal pěkně za uši – jelikož na mě řval, ať brzdím, ale já se splašil a dobržďoval na poslední chvíli v rejdu a zadek mě přeci jenom předběhl.

Plánuješ na něm nějaké úpravy či opravy?

Úpravy v plánu mám, ale spíše kosmetického charakteru. Například sedačky. Co se týče podvozku a motoru, přijde mi, že sériovka má mnohem větší kouzlo. Alespoň se nemusím stydět, když dojíždím na chvostu, jelikož auto na to opravdu stavěné není 🙂

Jaký je tvůj největší motoristický sen?

Tak to je dost těžká otázka. Na mysli mám těch snů mnohem víc, z klasiky bych mohl jmenovat například Porsche 911 z 80. let, kdy se honosily těmi obrovskými křídly. A co se týče mého srdce, které tepe především kolem rallye, tak je to určitě Lancia Stratos. Není den, co bych nad tímto skvostem neuronil slzu, že není v mé garáži.