TEST Rolls-Royce Silver Shadow II

TEST Rolls-Royce Silver Shadow II

Když jsem měl šanci otestovat tohle auto, trochu jsem se zastyděl za svou sportovní bundu a džíny. Měl bych mít frak a bílé rukavičky. Tohle totiž není běžná limuzína, ale král všech automobilových aristokrátů.

A kdo že to tedy přesně je? Přeci Rolls-Royce, a konkrétně model Silver Shadow II. Ten navazoval na původní model Silver Shadow, který se začal vyrábět v roce 1965, kdy nahradil model Silver Cloud. Šlo o první vůz této značky se samonosnou karoserií, nezávislým zavěšením kol a kotoučovými brzdami. Novinkou byl taktéž systém hydraulické regulace světlé výšky, který dodávala firma Citroën. Nápravy, motor a další části způsobující vibrace byly uložené v pružných lůžkách. Od roku 1971 byla ve výbavě také klimatizace. Kromě běžného sedanu bylo v nabídce kupé a kabriolet Corniche, navíc stejný vůz vyráběla i automobilka Bentley pod označením T1T2. V roce 1977 přišla na trh verze Silver Shadow II, která se vyráběla do roku 1980 a celkem vzniklo 8425 těchto vozů. Námi testovaný kousek je pak z roku 1979. Od první verze ho odlišovaly plastové nárazníky, přední podspoiler a nový vidlicový osmiválec s objemem šest a tři čtvrtě litru. Upravovaly se též přední tlumiče a zlepšila se ovladatelnost. Ve výbaavě bylo hřebenové řízení nebo posilovač brzd Girling se systémem proti blokaci kol při brždění.

Zvenku dle mě přechod na samonosnou karoserii automobilce prospěl. Ačkoliv puritánům původně přechod na modernější tvary vadil, dnes už tento vůz vypadá klasicky. Oblé křivky, čtveřice kulatých světlometů se stěračem připomínajícím zubní kartáček, obrovská maska chladiče, která má evokovat řecký chrám a spousta chromovaných doplňků. Ne, tohle auto opravdu nemá potřebu hrát si na luxusní vzhled, tohle prostě je luxusní. A navíc Rolls-Royce díky bohu nezajímavý pro tunery, takže pokud už nějaký potkáte, jeho klasický vzhled nebude nejspíš zprzněn křídly a polepy. Teda pokud hovoříme o klasických Rollsech z éry před BMW, moderní modely se bohužel dají zahlédnout v hip hopových videoklipech s obřími chromovanými ráfky a sníženou světlou výškou, takže vypadají příšerně. Ano, abychom byli upřímní, tak klasické Rollsy se v zase v minulosti stávaly obětí rockových hudebnků a bývaly přelakoványn nějakým šíleně křiklavým odstínem. Naštěstí tyhle kousky vzhledem ke slávě majitelů potkáte dnes v muzeích a ne na silnici. Když u vozu stojím, v hlavě mi zní God save the Queen a ten aristokrat v něm ukrytý z něj přímo čiší. Jeho majestátnost mi imponuje.

Pokud se podíváte pod kapotu, zjistíte, že motor vyplnil prakticky veškerý prostor, který tam byl. Ale pozor, ono tam toho místa bylo hodně, protože tohle auto je velké i na evropské poměry. Dveře jdou otevřít snadno a jsou celkem tlusté, pohled za nimi vás vybízí honem nasednout do interiéru. Tam vládne kůže, dřevo a tlusté koberce na podlaze. Když to vezmem popořadě, kůži najdete na sedadlech a dveřích. Interiér tohoto vozu byl vyroben bílý, olemování kožených dílů je však modré a ladí s metalízou vozu. Přední sedadla mají hodně tlustá opěradla a jsou neskutečně pohodlná. Navíc se můžete nechat rozmazlovat a většinu drobné práce svěřit pomocným motorkům v autě, která vám stahují okna nebo posouvají sedadla. Tenhle vůz je ale hlavně o zadních sedadlech, tedy spíše o lavici s loketní opěrkou vzadu, ve které jsem se uvelebil stejně, jako ve velké kožené pohovce. Sami určitě víte, že o francouzských vozech se tvrdí, jak jsou pohodlné, ale tohle je zkrátka jiná liga. Dřevem je obložená palubní deska a části dveří. Většinou to v autech nemám rád, až na několik vyjímek. Ve střední třídě podle mě dřevo (nebo nedejbože jeho imitace) nemá co dělat, ale v tradiční britské limuzíně mě baví a vypadá dobře. A pak tlusté modré koberce s bílým lemem, které najdeme i v obrovském kufru. Počkejte, možná nerozumíte významu slova obrovský, ale sem by mohl lord naložit i jelena uloveného na honu, kdyby na to přišlo. Mimochodem, všechno co tu obdivuji je kvalitní ruční práce.

Mohlo by vás zajímat:  Honda HR-V 1,5 i-VTEC je dobrý parťák do města, ale i mimo něj. Čím vším umí zaujmout?

Vypadá to, že moje hraní se sedačkami při vypnutém motoru se podepisuje na baterce, takže musíme počkat na dovoz nové. No paráda, stojíme na malé opuštěné silničce uprostřed polí, kterou se nám povedlo kompletně zacpat, jelikož vůz zabírá celou její šířku. A ta paní, která uvízla za námi se netváří příliš nadšeně, stejně jako všichni ti běžní angličané, když podobnou zácpu způsobí slavné trio z Top Gearu. No, tohle alespoň neni Trafalgarské náměstí, ale netušil sem, že se mi povede vyzkoušet si i ten pocit trapnosti. Zkoušíme vůz alespoň odtlačit ke straně, ale asi bychom potřebovali pana Součka, který v Mostě svého času přestěhoval kostel. Ne, opravdu s tím autem nehneme ani o píď. Naštěstí baterka je brzy na místě (sluší se poznamenat, že z bryndy nás vytáhla udajně poruchová Alfa Romeo) a my můžeme vyrazit. Mimochodem, když budete někdy měnit akumulátor u Silver Shadowa, pamatujte, že je umístěn v kufru a je hodně velký… Jako všechno na tomhle autě.

Takže sedím na správném sedadle za volantem, ačkoliv to správné je poněkud nepřesné, protože je to první vůz s volantem vpravo, který řídím. Pokud jste to nezkoušeli, nemusíte se toho až tak děsit. Je pravda, že jezdit hned u příkopu vám bude připadat divné, ale zyknete si na to snadno. Ještě by mne zajímalo, jaké to je v kombinaci s manuální převodovkou, ale to si zatím nevyzkouším. Ovšem veškeré dojmy přebíjí ten pocit, jaké auto řídím. Doprčic, já fakt řídím Rollse. Sedím za velkým volantem (OK, chápete to) a koukám na tu rozlehlou kapotu, na které trůní Spirit of Ecstasy, neboli okřídlená dáma. Kam se hrabe Stuttgartský zaměřovač na lidi, tohle vás nabíjí naprosto úžasným pocitem vyjímečnosti. Řízení jde za jízdy velmi snadno, velkým volantem se dobře ovládá vůz. Také pedály jsou velmi snadno a jsou tam, kde je čekáte.

Mohlo by vás zajímat:  TEST Alfa Romeo 145

Třístupňový automat pracuje sám a dobře. Jeho volič na sloupku řízení se ovládá dobře a navíc analogový ukazatel u volantu skvěle ukazuje, co tam máte zařazeno. Ono se tedy o to nemusíte moc starat, protože tam dáte D, a on už pak pracuje sám a dobře. Motor si jen ševelí a bublá, zvuky však velmi málo pronikají do kabiny. Jeho lordstvo přece nebude poslouchat nic tak přízemního, jako proces spalování benzínu. Houpavý podvozek vás navíc hladce přenáší přes všechny nerovnosti na silnici. A vy bez ohledu na to, kolik jedete, máte pocit, že je to maximálně 50 km/h. Vůz je tak klidný, že vám to bude připadat, že pouze začal někdo kolem oken rychleji posunovat krajinou. Pokud sedíte vzadu, jste přesvědčeni o tom, že máte velké panství a sluhu, který vám jen zapomněl do vozu dát lahev šampaňského. A pokud se dostanete za volant, budete opravdu chtít ty pověstné rukavičky, protože se cítíte jako řidič slečny Daisy, chcete si obléci uniformu a otevírat své přítelkyni zadní dveře s úklonou. Je to zkrátka součást té zábavy, kterou vám tohle auto dnes poskytne. Takže máte zájem o trochu britské vznešenosti? Tak upalujte k internetu, Silver Shadow je nejběžnější model automobilky, který se navíc momentálně pohybuje na svém cenovém dně a můžete jej mít za menší cenu, než ojetou Fabii Combi. A i když proti českému chalupářskému kombíku nic nemám, tak zažitky, jež vám nabídne, nesahají u Rollsu ani po ráfky.

Na závěr se zeptáme majitele na několik otázek:

Proč jste si vybral zrovna tohle auto, byl to váš dlouhodobý sen, nebo rozhodnutí okamžiku?

Je to známka luxusu.

Jak těžké bylo tenhle vůz získat?

Vydražil jsem ho na aukci.

Jak se s autem žije v běžném provozu? A máte ho pro radost nebo na denní používání?

Je samozřejmě pro radost,. V provozu se s ním jezdí krásně, jen úzké cesty v kombinaci s pravostranným řízením činí trochu problém.

Jaký byl nejzajímavější zážitek s tímto autem?

Samotná jízda je zážitek.

Plánujete na něm nějaké úpravy či opravy?

Trochu vyvařit a opravit interiér.

Jaký je váš největší motoristický sen?

Mercedes 190 SL.

Za zprostředkování testu děkujeme webu Veteráni na Truc.

Foto: Mikka

Komentáře