MHD je lepší než auto. Ve voze je člověk sám a jediné, co může poslouchat, je rádio. To v autobusech, tramvajích, trolejbusech nebo v metru, to je jiná káva. Tam se dají poslouchat rozhovory mladých lidí. Dá se zjistit třeba to, jaké věci rozhodují o tom, jak je kdo sympatické. Kdo něco podobného vyslechne, chce jezdit hromadnou dopravou častěji. Něco podobného v autě člověk nezažije.
Na co všechno se může dnešní mládež zaměřit, když se jim někdo líbí? Není to jenom vzhled nebo chování, ale je to také majetek. Konkrétně mobilní telefon. I když se to zdá povrchní, při jízdě v MHD jsem se o tom přesvědčila. Když je někdo fajn, ale má starý nemoderní telefon, má u dívek asi smůlu.
Když se ráno nacpeme do tramvaje jako sardinky do konzervy, většinou nemám náladu na nic, natož poslouchat rozhovory školáků. Ale co už, sluchátka jsem zase zapomněl doma, takže si to odnesou moje uši. A tak se denně stávám nechtěným svědkem jejich světa, co jim vrtá hlavou a co je „in“.
Ten poslední rozhovor dvou slečen školního věku mě ale vážně dostal. Bavily se o klucích, to ještě chápu, jedna byla do jednoho zjevně zamilovaná. Popisovala ho, jak je skvělý, jak vtipkuje a že má pěkné oči. To všechno zní fajn, že jo. Ale pak přišel ten zvrat – „Jen škoda, že nemá iPhone.“ Měl jsem chuť se smát, ale bylo to smutně vážné.
Ten její princ na bílém koni byl zřejmě technologický odpad, protože se nevešel do jejich rámce „cool“. Říkala, že používá nějaký starý čínský telefon a jak to prý snižuje jeho „bodové hodnocení“. Prý by jinak byl „jasná devítka“, ale s tímhle telefonem může být maximálně „šestka“. Já jsem opravdu nechápal, na co vše mládež při výběru partnera hledí. To se z nich stávají zlatokopky už v takhle mladém věku, nebo opravdu telefon berou jako nějaký statut úspěchu?
To mě nutilo přemýšlet, kdy se stala značka telefonu měřítkem lidské hodnoty? Kdy se z toho stal statusový symbol natolik, že překryje charakter člověka? Seděl jsem tam a koukal z okna, slyšel šum kolem a ty dvě dál plkaly o telefonech. Připadalo mi to absurdní, ale zároveň to byl dobře načrtnutý obraz dnešní mládeže, která je stále více závislá na těch správných značkách a trendech. Ale snažím se neodsuzovat – jsou mladí, rostou v jiné době a v jiném prostředí než jsem vyrůstal já.
Ale někde v hloubi duše doufám, že ta generace, která teď sedí vedle mě ve tramvaji, najde v sobě víc než jen honbu za značkami. Že se naučí dívat na svět otevřenějšíma očima a že ten telefon v kapse nebude to, co je definuje. Doufám, že když jednou vyrostou, najdou hodnoty, které nejsou na obrazovce telefonu. A možná jednou budou vyprávět svým dětem o tom, jak směšné to bylo, když byl někdo „out“ jenom proto, že neměl správný model mobilu. A jak jejich tatínek mohl být úplně někdo jiný, kdyby měl tu správnou značku telefonu.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
