Ještě nikdy jsem neměl tak strašný den na kole. Jsem obyčejný cyklista ve středních letech, jezdím hlavně pro zábavu a radost. Nejsem žádný závodník co by se motal po silnicích, nebo ohrožoval sebe či okolí na cyklostezkách. Mám rád pohyb, čerstvý vzduch a čistou hlavu. Ovšem jeden den mi ukázal, jak může jeden okamžik všechno změnit.
Jel jsem si po cyklostezce, užíval jsem si teplého počasí a vychutnával si jízdu. Najednou mi do oka vlétla moucha či co to bylo za havěť. Zareagoval jsem automaticky – zavřel jsem oči a začal je drbat, v tu chvíli toho moc nezbývá. Částečně tělo udělá automatickou reakci a částečně funguje mozek který vám říká, že se musíte udržet na kole. Bohužel jsem v ten okamžik vjel do menší díry v asfaltu. Kolo sebou škublo a já trochu ztratil rovnováhu. Snažil jsem se to vyrovnat, brzdil jsem, nohy jsem sundal z pedálů. Než jsem se stačil vzpamatovat, trochu jsem narazil do chodce.
V ten okamžik jsem už skoro stál, jel jsem maximálně pár kilometrů v hodině. Okamžitě jsem se začal omlouvat. „Omlouvám se, nechtěl jsem do vás narazit. Něco mi vlétlo do oka, neviděl jsem, kam jedu.“ Ale muž, do kterého jsem narazil, byl zjevně rozčilený. „Ty pumpičkáři! Co si myslíš, že děláš?!“
Začal na mě křičet, jeho kamarád, který byl vedle něj, se ke křiku přidal. Zpočátku jsem ještě doufal, že jim situaci dokážu vysvětlit, ale byli oba tak rozčílení, že mě ani neposlouchali. Najednou mě jeden z nich strčil a ohnal se po mně pěstí. Lekl jsem se a začal couvat. Slovní potyčka a pokusy uštědřit mi několik ran pokračovaly ještě pár desítek vteřin. Potom na mě jeden udělal neslušné gesto a odešli.
Od té doby mám stále v hlavě ten strašný pocit. Ten strach a bezmoc. Mám neustále v hlavě, že se může klidně znovu stát, že narazím do někoho jiného. A co když se mi zase stane něco podobného? Co když mě zase někdo napadne? Na kole teď jezdím méně a když už vyrazím, je to spíše na osamělých trasách. Říkám si, že kdybych zase někdy do někoho omylem narazil, raději bych nasedl na kolo a rychle ujel, než abych riskoval další konfrontaci. Minulá zkušenost mě naučila, že i když se okamžitě začnu omlouvat, beru vinu na sebe a snažím se věc řešit, je mi to prd platné. Lidé jsou plní zloby a neváhají si svou frustraci vybíjet na druhých. Jako, kdybych do nich snad najel záměrně, to si opravdu myslí?
Lidé dnes mohou být agresivní a je těžké dopředu vědět, jak na vás zareagují. Vždycky jsem si myslel, že jsem dobrý člověk a že lidé to poznají, ale ten den mi ukázal, že to není vždy pravda. Teď vím, že než abych přijel domů dobitý od nějakého šílence, to raději ujedu a pokud bych z toho měl právní popotahování, radši skončím u soudu s podmínkou, než někde na ARO.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
