Značka Opel to u řidičů v 80. a 90. letech neměla jednoduché. Vždycky trochu nestíhala tempo Volkswagenu nebo Fordu a pak, i když představila lepší vůz, než konkurence, hůře pro něj sháněla zákazníky. Pověsti o problémech s korozí a poruchách se navíc vyvinuly až v těžce uvěřitelné legendy, ze kterých Rüsselsheimské vozy vycházely neprávem schazované. Přitom tu byla první Corsa GSi, která se mohla důstojně utkat s Polem GT nebo Fiestou XR2. Proslulé Kadetty GSi nebo následné Astry GSi byly příčinou mnoha vlhkých snů mladých německých tunerů, zatímco Lotus Omega se zjevoval majitelům eMkových BMW jen v nočních můrách. V jedné kategorii ale Opel pomyslnou válku vyhrával. V 80. letech nemohlo v nabídce automobilek scházet dostupné kupé. A zatímco Volkswagen představil jen méně praktického Golfa přejmenovaného na Scirocco a Ford ždímal do zemdlení auru agentů CI5 a jejich Capri, Opel představil druhou generaci kupé Manta. Ale nepředbíhejme, Manta začala svůj příběh psát ještě dříve.
Ta první vzdáleně připomínala americké muscle cars, podobně jako Capri, protože to v té době bylo populární. Na trh se dostala v září 1970 a nahradila v nabídce maličký sportovní Opel GT (takový ten prcek, co v šeru a z dálky připomíná Corvette C3), i když původně běžela jejich výroba souběžně. Techniku si převzala ze sedanu Ascona, lišila se od něj jen karoserií. Ačkoliv se vyráběla jen 5 let, získala si i své příznivce. Zajímavé bylo, že i na britském trhu se prodávala jako Opel Manta. Éra Opelů přesnačených na Vauxhally měla teprve přijít. Manta první generace byla navíc jedním z mála modelů Opelu, který se nabízel též na americkém trhu, konkrétně přes dealerství Buicku. Z motorů jste měli na výběr od nejmenší jednotky o obsahu 1,2 litru po sportovní 1,9 l. Standartem byla čtyřstupňová manuální převodovka, na výběr byl i třístupňový automat.
Zájemci o sportovnější model sahali po verzi GT/E se vstřikováním na motoru 1,9 l, jinými světlomety a předním spoilerem. Navíc se objevily i speciální verze. První a vzácnější je Turbomanta, které se vyrobilo jen 33 kusů, z čehož 5 byly prototypy. Turbomanta vycházela z modelu SR s motorem 1,9 S o výkonu 67 kW. Tu upravili v britské firmě Broadspeed Company, kde k motoru namontovali turbodmychadlo Holset 3LDG. Po této posilňovací kůře měl motor výkon 116 kW a na stovku zrychlil za 7,6 vteřiny, čímž v té době trumfnul i Porsche 911. Všech 5 prototypů mělo zářivý žlutý lak a černý pruh na boku s nápisem Turbomanta. Opel ale od celé věc odstoupil a tak zbylých 28 vozů postavil D.O.T. (Dealer Opel Team), který se zabýval prodejem a stavbou vozů v Británii. Tyto vozy byly již černé s vynilovým potahem střechy. Od běžných vozů jste tyto Turbomanty mohly poznat jen na základě malého štítku na zadním spoileru. Další verzí, za kterou už automobilka nestála vůbec, byla Manta TE2800, která vznikla v dílnách belgické firmy Transeurop Engineering. Zde pod kapotu Manty zabudovali šestiválec 2,8 litru z typu Commodore GS. Kvůli motoru se muselo upravovat chlazení, kapota a vlastně celá přední část vozu, zadní náprava a převodovka. Navíc Opel později odmítl s firmou spolupracovat a zakázal jim na vozy umístit logo automobilky. Firma se mezitím ale přeměnila na společnost Steinmetz. Manta TE2800 nakonec dostala sklolaminátovou kapotu, jiný narazník a spoiler a větší blatníky. Protože s těmito úpravami už vůz fungoval jak měl a navíc dosahoval výkonu 106 kW. Vzniklo celkem 79 vozů, které se prodávaly pod názvem Steinmetz TE2800. Logo TE také nahradilo veškerá loga Opelu, která na voze původně byla.
Zatímco Capri ale zůstalo své koncepci věrné, Opel s Mantou v druhé generaci udělal radikální proměnu, a vytvořil hravou levnou zadokolku. Tu navíc poslal do rally, a to přímo do skupiny B, ktera byla v té době na vrcholu popularity. Díky své ceně se však Manta stala nejen vysněným, ale v mnoha případech i vlastněným automobilem mladých řidičů. O tomto německém fenomenu vznikly dokonce 2 filmy, Manta Manta a Manta der Film. Do výroby se dostala v roce 1975 a vydržela až do roku 1988. Opět stála na základech aktuální generace Ascony, ale vzhled se inspiroval Chevroletem Monza. Britští zákazníci jí tentokrát kupovali pod názvem Vauxhall Cavalier Coupé. Manta měla úplně jiné proporce, nižší a širší vůz přesně zapadl do toho, co koncem 70. let frčelo. Kromě klasického kupé přibyla v nabídce od roku 1977 i verze s výklopnoým zadním víkem, které usnadnilo přístup do kufru. Pod kapotou jste opět jako základní motor mohli najít 1,2 litrový čtyřválec, 1,6 litrový střed spektra nebo také vrchol nabídky, model GT/E s motorem o objemu 1,9 litru. V roce 1979 se pod kapotu GT/E nastěhoval dvoulitr se vstřikováním Bosch o výkonu 81 kW.
V roce 1982 prošel model faceliftem, který upravil přední spoiler, přidal zadní spoiler a na verzích GT/E a GSi se objevily nové nástavce prahů. Motory 1.2, 1.6 a 1.9 zmizely z nabídky a místo nich se objevily nové motory OHC 1.3, 1.8 a 2.0. Evropská verze GT/E se přejmenovala na GSi, v británii zůstalo jméno GT/E ponecháno. Navíc si britští zákazníci mohli v roce 1987 koupit model Exclusive s koženým interiérem, sedadly Recaro a bodykitem, který se prodával pod názvem i200. Ten obsahoval nové světlomety, které sdružovaly vždy dvojici kulatých parabol, zadní spoiler od firmy Irmscher a nástavce prahů. Další britskou specialitou byl Vauxhall Centaur, což byl kabriolet, kterého se vyrobilo pouze 118 kusů. Kromě toho byly v nabídce sportovní modely Manta i200, i240 a i400, které vznikaly opět ve spolupráci s firmou Irmscher. Tento úpravce vyrobil i sérii 28 vozů lakovaných odstínem Paradiesvogel s motorem 2.8H o výkonu 112 kW a točivm momentu 220 Nm. Nejvýkonnější verzí ovšem byl Irmscher i300 s třílitrovým šestiválcem o výkonu 129 kW, který pocházel z modelů Monza a Senator. Maximální rychlost byla 225 km/h a na stovku se i300 dostala za 8 vteřin. Pro homologaci Manty pro závody v rally skupině B vznikla Manta 400, která ovšem při soubojích doplácela na handicap pohonu jen jedné nápravy. Manta ve výrobě vydržela do roku 1988, kdy jí nahradila moderní Calibra.
Foto:Autowp
