Jsem ten typ řidiče, co opravdu moc nejezdí. Moje auto, stará, ale spolehlivá naftová ojetina, stojí většinu času zaparkované u baráku. A když už jedu k čerpací stanici, tak ve chvíli, kdy se množství paliva blíží nule. A ten den právě nastal. Vyrazil jsem tedy k nedaleké čerpací stanici, kde mají podle mých lokálních znalostí nejlevnější palivo.
Když bych měl auto na benzín, je mi celkem jedno, co do své nádrže naliji. Ale v případě nafty to není tak jednoduché. Jsou totiž tři druhy, letní, přechodová a zimní. A protože moc nejezdím, hodila by se mi právě už ta zimní, kde bych měl jistotu, že mi „nezamrzne“. No a jak to zjistit? Samozřejmě nejlépe dotazem na paní za pultem.
Přistoupil jsem k obsluze a zeptal se, jestli mi nemůžou poradit, jakou naftu vlastně tankuji. Ale překvapilo mě, když mi řekli, že to nevědí. Nejsem si jistý, jestli to bylo tím, že jim to bylo jedno, nebo prostě neměli dostatek informací. Já chápu, že pro člověka co jezdí normálně a běžně, je to informace nepodstatná. Ale pro mě, komu auto stojí před barákem, je to info celkem důležité. Hodně důležité.
Řekl jsem si, že nebudu riskovat a nabral radši jenom deset litrů, což mi vystačí na následující týdny. Potom si udělám cestu k čerpací stanici znovu, v prosinci a už budu mít jistotu, že tankuji přesně to, co tankovat mám. Ono to s přechodovou a zimní naftou totiž není až tak jednoduché, jak se zdá.
Ta přechodová je k mání od začátku října do listopadu. Ta zimní potom od prosince. A právě tady, v dělení těch druhů a datumů, nastává kámen úrazu. Čerpací stanice mají povinnost nabízet zimní naftu od 1. prosince. Ale zároveň se už od poloviny listopadu distribuuje. Záleží tedy na tom, kolik mají předchozích zásob a jakou „výtoč“. Proto jsem zamířil k obsluze abych zjistil, zda ještě tankuji přechodovou, nebo zimní. Ale nedozvěděl jsem se nic, tak jsem šel cestou nejmenšího rizika.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
